V poslední době se stalo módou zdůrazňovat mezi těmi, kdo nám z pódií a desek hrají, nějakého jednotlivce: XY a jeho kapela, parta, banda, spol. Pravda, frontman (nejčastěji zpěvák, mnohdy někdejší písničkář) si to často zaslouží tím, že táhne celý koncert na forbíně, je tedy kritizovatelnější než ostatní. V tomto kontextu je ovšem Marko Čermák velmi podivným frontmanem: nezpívá, jeho banjo netrčí o dvě třídy a deset decibelů nad ostatními, ba ani nepíše všechny písničky, a přesto se dostal do názvu: máme tu Paběrky Marko Čermáka a jejich pátou desku.
Konkrétní jméno má však v daném případě svůj dobrý důvod. Zatímco desítky skupin si do vývěsního štítu strkají název žánru, aby bylo jasné, co hrají (namátkou Folkšok, Country Ladies, Bluegrass Comeback), pan Marko Čermák okamžitě odkazuje na počátky české country. Průkopník pětistrunného banja a zakladatel Greenhorns v roce 1965 shromáždil dvacet let poté kolem sebe muzikanty z osady Paběrky a pokračuje s nimi dál cestami amerických settlerů devatenáctého století. Minulá čtyři alba vykolíkovala claim zájmů kapely v oblasti amerických, kanadských a australských lidových písní doplněných o české trampské, to páté má sice na sobě napsané „v rytmu old-time“, ale znalci a po poslechu i běžní posluchači vědí, že to je jen jiná nálepka pro tradiční country, jakou Paběrky provozují po celou dobu své činnosti.
V našich luzích je ovšem tradiční country poměrně oblíbená a rozšířená, hlavně díky tomu, že mnoho písniček Greenhornů, Rangers, Fešáků a dalších slavných zlidovělo. Málokdo má ale na to, aby zpíval a hrál všechny ty Zatracené životy a Folsom blues stejně dobře jako originál – a kde brát jiné písničky, aby nepůsobily jenom jako odvar a nevýrazné kopie? Paběrky to vyřešily tím, že shromáždily dvanáct amerických lidovek s texty různých autorů (veteránů, jak dodává booklet): najdeme zde například dva příspěvky Honzy Vyčítala, tři Stanislava Mareše, jeden Jiřího Fallady, jednu písničku si otextoval Marko Čermák sám. K tomu se přidaly dvě původní písně (Rybářů ráj a Prázdné sedlo).
Při vší úctě, tradicionály mě na této desce berou daleko víc, snad proto, že vykazují méně patosu a víc nadhledu. Celkově se zpívá o klasických countryových tématech, nechybí láska, lítost nad opuštěním, sympatie ke zbojníkovi, popis náročné práce. Většina z nich klidně propluje kolem uší (ve výběru se asi také spíš paběrkovalo), s výjimkou halekačkové Dva copy černý, a hlavně dvou „zpívaných historek“ ve vyčítalovsko-linhartovském stylu Windy Bill a Zebra Dun. První je možná v závěru příliš didaktická a vložená mezihra mezi opakované části textu zbytečně brzdí spád, zato druhá nemá chybu a dvojverší „Svůj knír si klidně kroutil, že řek bys o něm hned: / Host v letním penzionu už čeká na oběd.“ je opravdu podařené. Třetí, značně emotivnější kousek téhož autora A zas kácet půjdeme dál je sice pochopitelný z hlediska kontextu amerického osadníka, ale v Národním parku Šumava bych ho určitě nezpíval.
Paběrky při křtu v klubu CI5 Laik často zaměňuje tradiční country a bluegrass, i z obalu by se zdálo, že by se na desce mohlo zamodrat, když kapela vlastní banjo, mandolinu, ba dokonce hostujícího houslistu. Paběrky se však drží linie tradice, která neklade tak velké hráčské nároky. I tak má mandolinista Libor Vinklát občas nedohmátnutý tón a kytara Václava Limberka se omezuje na doprovody. Marko Čermák na banjo je standardně spolehlivý a hraje tolik, kolik je potřeba, kontrabas Jiřího Macka se blýskne v závěru desky a asi by mohl dostat i víc prostoru. Jednoznačně největší instrumentální zručnost prokazuje Jiří Králík, který si sem ze Sunny Side odskočil hostovat do osmi písniček. A právě porovnání s obdobnými tradičními kapelami (koneckonců právě Sunny Side nahráli cédéčko s greenhornovským revivalem) ukazuje, že hra na nástroje není největší zbraní kmenových členů skupiny.
Tou zbraní je totiž vícehlas, přesněji řečeno ženský dvojhlas občas doplněný tenorem. Už od prvních taktů na sebe upozorní a všude, kde se objeví, vytvoří tu pravou horalskou atmosféru. Samozřejmě z dam je více slyšet ta výš zpívající, pro svůj řízný ječák ale nutně potřebuje druhý hlas kolegyně, což se pozná v předposlední písni, kde zůstává k mužskému hlasu sama a její zpěv je náhle příliš syrový. Škoda, že sóla nebyla na albu rozdělena rovnoměrněji; oba pánské hlasy jsou sice zajímavé (jeden vysoký, krásně znělý a naprosto jistý, druhý trochu zastřený, vyprávěcí), ale takové najdete i u jiných countryových uskupení, kdežto ženské paběrkové duo je unikátní. A to je druhý důvod, proč Paběrky nehrají bluegrass – jejich hlasů by na to byla škoda.
Rád bych vyzdvihl zpěváky jmenovitě, ale nemůžu, neboť to se z bookletu nedovím. Prostor totiž dostalo poučené, ale naštěstí ne poučující průvodní slovo. Pokud nevíte vůbec nic o původu písní na albu a jak vznikly Paběrky, přijde vám vhod. Deska vyšla u Multisonicu; jsem zvědavý, zda u něj kapela konečně zakotví, nebo věrna své tradici vydá šesté album zase u někoho jiného. Přes všechny uvedené výhrady je třeba uznat, že má v sobě spoustu energie a radosti z muziky, která jí jistě na další desku vydrží.
Paběrky Marko Čermáka – V rytmu old-time:
Dva copy černý – Čas a déšť – Windy Bill – Dál se ptáš – Chlapík Floyd – Rybářů ráj – Zebra Dun – Mám rád, když sedlo houpá – Jsem emigrant – Nebe modrý jak džíny – Den divnej – Prázdné sedlo – A zas kácet půjdeme dál – John Henry, Multisonic 2003
