Následující rozhovor s baskytaristou Petrem Novotným byl původně psán jako pozvánka na koncert Žalmana a Spolu v Kulturním centru Zahrada (22.1. od 19.00), ale z nějakých důvodů v papírových novinách, kterým byl určen nevyšel a tak ho dramaturg KC Zahrada Tomáš Rulf poskytl nám…
Petře, se Spolem jste již přes deset let, ve skupině proběhly změny, proměnilo se nějak za tu dobu i Vaše publikum?
Řekl bych, že publikum (tedy ta část, která nám zůstala věrná) se vyvíjelo spolu s námi, protože změny před šesti lety byly dost razantní a pro spoustu lidí nečekané. Místo banja, dobra a houslí Vojty Zíchy si najednou museli naši posluchači zvykat na syntezátor, mnohem přímočařejší styl Honzovy hry na kytaru, úplně jinou pódiovou prezentaci, jiný druh humoru a spoustu dalších novot. Ne všichni to vstřebali (i já jsem s tím měl v počátcích problémy), ale ti, co zůstali, nám s odstupem změny schvalují. Dokazují to každodenně svými dopisy kapele a hlavně návštěvou na koncertech. Nejsme žádná producentská rychlokvaška a na setrvalém zájmu omezeného okruhu lidí závisí naše existence. Nikdy bychom nedokázali vyprodat sportovní halu, ale už deset let (co já pamatuji) dokážeme odehrát 120 a více koncertů za rok. To je naše parketa.
Kapelník si tedy vybral dobře. Žalman navenek působí velmi klidně, vládne spíš pomocí cukru či biče?
Nejhezčí odpověď by byla, že obě metody podle potřeby kombinuje, ale nebyla by to pravda. Spíš používá cukr, tatranky, láhve vína a jiné donucovací prostředky. Jako kapelník je benevolentní (někdy až příliš) a než udělá nějaké rozhodnutí, chce znát i náš názor.
Vy, Pavel Lohonka, ale i Jindřiška s Honzou jste donedávna bydleli každý v úplně jiném koutě republiky, jak probíhají zkoušky?
Přespolní už je vlastně jenom Žalman, i když i on si pořád ještě drží v Praze byt. Já jsem teď krátce taky Pražák. Přestože všichni máme trvalý pobyt někde na venkově, magická přitažlivost Prahy je silnější než naše kořeny a přes všechny stresy a nepohodlí se tady držíme (důvody jsou často spíš existenční než romantické nebo jakékoli jiné).
Zkoušíme zejména tehdy, když potřebujeme něco nového secvičit, a to buď jedeme na několik dní k Žalmanovi nebo se domlouváme s pořadateli a zkoušíme někde v šatně před koncertem. Na podzim jsme takhle na šňůrách připravili většinu nové desky.
Jaké je to vůbec mít v kapele novomanžele?
Tuhle novou skutečnost v kapele nijak zvlášť neprožíváme, protože J. B. a J. B. (Jindřiška a Jan Brožovi – pozn. redakce) jsou spolu už tak dlouho a pro všechny kolem je to tak samozřejmé, že nějaký papír od paní starostky z Náměště na Hané se do vztahů v kapele (a myslím, že ani do jejich vzájemného vztahu) nijak nepromítl. Kupodivu si z toho ani neděláme moc srandu.
Na koncertech Vás vídáme s baskytarou, klávesami, popř. kytarou, dostanete se ještě ke hraní na banjo?
Na banjo jsem si naposledy sáhl před měsícem, když jsem byl na návštěvě u Vojty Zíchy, ale ostych před Mistrem byl tak silný, že jsem nástroj jenom potěžkal a pochválil intarzie. Už bych ani nevěděl, jak se hraje Foggy Mountain Special (to je pro banjisty něco jako Šla nanynka do zelí) o dalším ani nemluvě. Ještě si pamatuju, jak se to ladí.
Před minulým vystoupením v Zahradě jste se v zákulisí pohyboval s notebookem v ruce, proč to?
Já jsem takový kapelní technologický guru (což není zas tak obtížné) a mimo jiné se starám o kapelní webové stránky a stránky naší agentury. Mojí současnou ambicí (na rozdíl od banja) je být v cyberprostoru co nejaktuálnější, protože mám takovou obsesi, že nám to pomáhá v návštěvnosti a vůbec v komunikaci s našimi příznivci. Návštěvnost našich stránek jde soustavně nahoru a pro mě je to potvrzení té obsese. Pokud se pamatuji, před rokem jsme z vašeho foťáku čerpali nějaké obrázky, proto jsem tam běhal s notebookem po domě, jinak si tuhle úchylku odbývám v soukromí.
Vydal jste knihu u stejného nakladatele jako Žalman, můžete svůj Folkový bestiář představit?
Obsahuje prvních 26 takových podivných slohových útvarů (časem se vžilo označení fejeton), které píšu pro naše pravidelné večery v Malostranské besedě. Je to trochu kapelní kronika, trochu průvodce světem folku, trochu legrace a trochu vážná záležitost. Protože obsah vznikal pro konkrétní publikum, musel jsem mít při psaní na zřeteli, že posluchači by měli mít možnost se tu a tam zasmát, aby mi neodcházeli vedle do lokálu na pivo a necourali na záchod. Takže se tu a tam navážím do kolegů z kapely, do mých oblíbených kolegů z branže, do mých oblíbených politiků a snažím se hledat souvislosti mezi folkem a zbytkem světa (často i tam, kde žádná souvislost neexistuje). V nakladatelství Carpe diem jsem ji vydal pod uměleckým jménem Petr Novotný – nebavič.
Jaké jsou Vaše současné „mimospolové“ hudební aktivity?
Ve volných dnech (tj. když nemám povinnosti ve Spolu) jsem od rána do noci zavřený ve studiu Jirky Maška (GOODDAY Records) a točím desku se skupinou Lístek. S divadlem (Buchty a loutky) jsme se dokonce dostali na Silvestra do televizoru, ale nic si z toho neděláme. V chebském divadle se hraje s mojí hudbou Jiráskova Lucerna, ale to už jenom zpovzdálí monitoruju, protože premiéra byla na podzim.
A na co se mohou těšit příznivci Spolu v roce 2004?
Doufám, že to bude k těšení – od rána do noci jsme teď zavřeni ve studiu SONO v Nouzově a točíme spoláckou řadovou kapelní desku. Tentokrát je po delší době zase autorská a kromě Žalmana se drobně autorsky podílíme i my s Honzou (ale opravdu drobně). Výsledná podoba písní (nechci říkat přímo aranže) je tradičně výsledkem všeobecného konsenzu. Hned, jak vylezeme ze studia, někdy od poloviny března začnou tzv. křtící šňůry, kdy budeme desku propagovat, užívat si šampusu, denního světla a vůbec jara.
Díky za rozhovor a nashledanou v Zahradě
Tomáš Rulf
