Sólových „projektů“ slavných muzikantských osobností je mnoho, mnoho se o nich píše a často chválí. Když jsem před časem zaregistroval první opravdu sólové album Pavlíny Jíšové, zbystřil jsem. Přiznám se, že se ve mně objevily spekulace tipu – další hvězda vezoucí se po své slávě atd. Album jsem nezakoupil a neslyšel. Až jsem se potkal s Pavlínou na živém hraní a prohlédl a pochutnal.
Slyšet Pavlínu Jíšovou coby písničkářku s kytarou byl pro mě – člověka do muziky fušujícího (ovšem nikterak úspěšně) – zážitek. Od první písně až do poslední to bylo o příbězích a krásných písních. Pavlína nejen že je excelentní zpěvačka, je také písničkářka. Se vším, co k téhle pozici patří. Umí vyprávět příběhy, umí mluvit s lidmi hlasem písně. Zní to trochu pateticky, ale je to pravda. To je vlastně písničkářství. Promlouvání písněmi. Jeden člověk je na pódiu a ostatní si s ním rozumějí skrze jeho písně. Je málo těch, kteří to umějí. Pavlína Jíšová je jednou z nich.
Po koncertech navíc s Pavlínou Jíšovou jezdí i bubeník a to je pánové a dámy taky zážitek. Jeho bubny, bubínky, činely a ostatní udělátka jsou přesně tam, kde by měly být, a muzika Pavlíny Jíšové dostává díky nim nový rozměr.
Pořád je to ale o písničce a ne o exhibici nástrojů, jak se to občas stává hlavně mladým muzikantům. Když tak pročítám ty řádky, které jsem napsal, napadá mě, že tenhle článek je vlastně jen o jednom. Když je skutečně někdo osobnost, může dělat cokoliv, a to cokoliv skrze něj dostane smysl. Když to osobnost není….
Poslechnout si živé písničkářské vystoupení Pavlíny Jíšové vřele doporučuji. Uslyšíte novinky, nebo třeba i starší pecku Já písnička. A hlavně uslyšíte písničkářku, jakých je málo….
