Petr Pololáník je písničkář. Původně učitel z Velatic u Tvarožné, kousek od Brna. Po tom folkovém světě chodil dosud cestami křivolakými i cestami rovnými, sám, někdy i s kapelami a mnoho známých hudebníků mu cestou podávalo přátelskou ruku. Své první CD natáčel u Luboše Javůrka z Bokomary. Album Předjaří natočil ve studiu v Kobeřicích za vydatné pomoci Michaela Vašíčka.
Předjaří je osobitou výpovědí písničkáře – třicátníka, který dosud pilně tvořil, hrál a pozorně naslouchal jiným, aby to vše dozrálo v jeho hudbě, textech i vlastní instrumentaci. Na první poslech je většina ze čtrnácti písní alba spíše klidnou vodou, žánrem ve folku, country a blues. Skladby jsou většinou velmi melodické, některé až chytlavé – tedy v lepším smyslu slova. Téměř desítka přizvaných muzikantů rozvádí hudbu do dalších rozměrů, chutí a pocitů, to ale vždy jen nakrátko zahalí poznání, že základ u všech písní je v Petrově projevu sólového písničkáře. Má k tomu dva vyvážené instrumenty. Prvním je jeho poněkud ostýchavý pěvecký projev. Hlasem trochu připomíná Nohavicu, možná i jiné písničkáře. Naprosto charakteristická je jeho hra na kytaru. Troufám si tvrdit, že už jeho styl docela poznám, hlavně podle prstové techniky pravé ruky. A teprve přes ty melodie se doposloucháte textů, které považuji za největší přínos alba, abyste zjistili, co vlastně dělá písničkáře písničkářem.
CD začíná takřka hitovkou Hlubiny, kde nás Petr zve …tam kde se nikdo nikomu nepodobá … jenom kudy najít cestu přes nános mojí špíny …a po tak intimním zahájení pokračuje v blues V devět ráno … noži je naprosto fuk čí ruka do čího srdce…. Následuje v country hávu píseň Slova: … ze slov lávky jsou, co se přes propasti v nás z břehů táhnou…, potom Když jsem se vracel, kde se projevuje kompaktně zvuk celého doprovodného ansámblu s palcovou technikou na base v čele, a v obdobném stylu jako ve Slovech je hrána titulní píseň Předjaří. S perfektně zpívanými sbory v Předsvatební zpívá chytlavý refrén. Mimochodem pusťte si to víckrát a už se toho nezbavíte. Podobně je tomu i v Sebelítost blues a v písni Dvířka. Ale dost již bylo country, k folku nás vrací Útes, to je možná nejlepší píseň alba. Tématicky podobně vyznívají Kříže. A dále folkový hit Ztišení, … jsem jak venku zapomenutá knížka/které stránky vítr obrací …, pak Obrázky – trochu Wabiho, ale jen s citem, záblesk v pozadí, vpředu už jen a jen Pololáník. Poněkud s rozpaky jsem vyslechl křehkou píseň Na noc. Ale už pro ten nádherný text … zřejmě zaplatíme/a z kliky okenní/poberem svý bundy/tiše se vytratíme/do noci studený… nechť „laskavý posluchač promine“ tu instrumentální pasáž přikutálenou sem z Nohavicovy „Na zídce staré kašny“. A nakonec nás bonus Sandály už v odlehčeném a méně závazném tónu vrací zpět do reality.
Většina písní na CD Předjaří jsou studiové nahrávky v původním významu tohoto pojmu a bylo by pro mě příjemným překvapením, kdybych je všechny uslyšel stejně zahrané i na koncertech na veřejnosti. Má to však jiný háček. Pozve-li si písničkář do studia množství kvalitních instrumentalistů, odvedou většinou v tom daném okamžiku perfektní práci. Často však na úkor kompaktnosti nahrávek, přišli tam totiž jako jednotlivci a ne jako kapela, která si věci buď odzkoušela předem před diváky, nebo kalkuluje se zodpovědností budoucího hraní naživo. Zároveň i aranžmá skladeb je poněkud odlišné. V řadě zvláště folkových písní (Hlubiny, Slova, Útes, Na noc) pravidelně nastupuje nejprve Petr sám s kytarou a po první či druhé sloce se přidávají další nástroje. A tady je úskalí studiové hudby – dovedu si představit, že takovou píseň na živých koncertech Petr zahraje celou sám a bez újmy na kvalitě. Taky jsem si nebyl zcela jist, zda vstupy některých nástrojů, patrně přihrané až k základům, nepůsobí uměle. Někteří písničkáři se přes tento problém přenášejí tím, že celou nahrávku s hostitelskou kapelou pořídí na živém koncertě, nebo dokonce kapelu přimíchají k živé sólo nahrávce písničkáře. Tato poznámka však není mířena proti kvalitě nahrávky, naopak diskuse na taková témata předpokládá kvalitu vysokou. Tou Předjaří nesporně vyniká.
A ještě jedna myšlenka, cílená do budoucna. Myslím, že Petr Pololáník má další možnosti vývoje hlasového projevu. Jeho hlas, trochu zastřený, má na pozadí patrné napětí, které Petr zatím (možná záměrně) potlačuje. Až tento dřímající potenciál víc využije, dostaneme se ještě dál do nitra jeho písničkářské výpovědi.
Už jsem naznačil, že hlavním pomocníkem, muzikantem a zvukovým režisérem projektu je Michael Vašíček. Hraje na kytary i klávesové nástroje. Dále se zde objevují zajímavá jména jako Karel Macálka (klávesy), Luboš Javůrek (foukací harmonika), Zdeněk Král (klavír, sbory), Jana Bárková (hoboj), Martin Krajíček (kytara, mandolína), Jan a Gabriela Pazderovi (kytara, sbory), Martin Stehlík (banjo), a to zdaleka není výčet pomocníků kompletní. A na cestu novému albu v sleeve note požehnal vrchní sadař písničkářské zahrady – Jiří moravský Brabec. A já se rád připojuji.
Petr Pololáník: Předjaří
Vydavatelství Rosa, říjen 2001
Hlubiny, V devět ráno, Slova, Když jsem se vracel, Předjaří, Předsvatební, Útes, Sebelítost blues, Kříže, Ztišení, Obrázky, Dvířka, Na noc, Sandály
Celkový čas 45:08
Josef Vančura
