Už v prvních dílech jsme si říkali, co to je transpozice, vzpomínáte si? Šlo o to, že se celá skladba posunula do jiné tóniny. Je ovšem celá řada písniček, kdy se do jiné tóniny posunujeme až v určitém okamžiku, někdy dokonce víckrát. Klasickou ukázkou je Marnivá sestřenice od Suchého + Šlitra: „Měla vlasy samou loknu, jéjeje…“ Tam je dokonce každá sloka v jiné tónině. Takovýto postup během písničky se nazývá modulace a spolehlivě upoutá pozornost diváka, který se začínal nudit.
Nejčastěji se vyskytuje posun o celý tón výš, tedy C dur – D dur, G dur – A dur apod. Důvod bývá (tedy kromě argumentu, že se to tak dělá vždycky) ten, že se i v nové tónině hraje docela pohodlně, takže písnička neztratí lesk. Posun o půltón vede do džungle posuvek a barré akordů (C dur – Des dur), případně naopak nutí hrát od začátku docela dlouho v nepohodlné tónině (Des dur – D dur). Posun o malou tercii je o malinko lepší (D dur – F dur), ale zase vám hrozí uškrtit zpěvačku ve výškách. Hráčsky velmi příjemná je modulace o kvartu výš (D dur – G dur), avšak tam se musí případný vícehlas přestavět úplně – na druhou stranu vás to nutí hledat další aranžérské nápady a divák se jistě nudit nebude.
Daleko méně se objevují posuny níž, asi proto, že modulace nahoru působí naléhavě a celkový zvuk zesílí a zmohutní (obvykle to podpoří celá kapela tím, že zabere z posledních sil, co to dá), kdežto sestup se psychologicky vykládá jako ústup, zmar, deprese. Nicméně při vhodném aranžmá lze modulovat i dolů, aniž to vede k zeslabení zvuku nebo účinku.
Teď byste asi rádi věděli, jak se modulace dělá.
Nejvšednější je modulace ve stylu „á-hů“: chvíli se hraje základní akord a pak se přejde posunem na nový. Používá se výhradně při modulaci o tón výš a působí dnes už spíš parodicky. Ovšem stylem „á-hů“ moduluje i sám Beethoven z H dur do Es dur (přesněji z H dur přes B dur do Es dur) ve svém posledním klavírním koncertu mezi druhou a třetí větou.
Vyšší stupeň modulace znamená vložit před základní akord nové tóniny aspoň jeden spojovací akord. Když jsme si říkali o tónice a dominantě, přesvědčili jsme se, že v mnoha případech je před tónickým akordem dominantní. Chceme-li tedy modulovat například z C dur do D dur, vložíme před D dur dominantu, což je A dur, případně dominantní septakord A dur7. Přechod C dur – A dur7 – D dur je poměrně hladký, neboť první dva akordy mají hned dva společné tóny (víte jaké?).
Princip dominantního akordu lze použít i jindy, například při modulaci o půltón výš (E dur – C dur7 – F dur), o celý tón níž (D dur – G dur7 – C dur), či dokonce o malou tercii níž (C dur – E dur7 – A dur). V těchto všech případech nám velice pomáhá, že první dva akordy mají společný aspoň jeden tón. A septakord je vítaný, neboť zdůrazní, že jde o přechod přes dominantu.
Na principu společného tónu je založen i nejpřímější způsob modulace – zlomový přechod do nové tóniny. Hrajete-li v E dur, pak tón E je základním tónem v tónickém E dur, ale je samozřejmě obsažen i v jiných durových či mollových akordech. Jen tak pro zopakování: ve kterých?
Ano, správně, v C dur, v A dur, v Cis moll, v E moll, v A moll. Končí-li tedy melodie sloky nebo refrénu základním tónem a tónickým kvintakordem, můžete posluchače překvapit tím, že pod zmíněný tón zahrajete jiný akord a tím rovnou přehodíte výhybku do nové tóniny. Tedy například postupem E dur – A dur – H dur7 – C dur a dál jedete v C dur. Velmi efektní.
Trochu horší je naše pozice tam, kde se na společné tóny spolehnout nemůžeme. Například při modulaci o malou tercii výš (D dur – F dur) mají sice oba akordy jeden společný tón (který?), ale bohužel to není ani v jednom z nich základní tón, a tak by přímý skok byl trochu nepřesvěčivý. Přes dominantní akord k F dur, neboli C dur (tedy D dur – C dur – F dur), to je taky trochu kostrbaté, protože první dva akordy nemají žádný společný tón. Proto se v takovém případě vydává aranžér zjišťovat, zdali nejsou někde nějací jiní příbuzní obou akordů, přes které by to šlo spojit. Cest tady už bude určitě více, podívejme se na dvě z nich.
První z nich je založena na tom, že F dur a D moll jsou paralelní tóniny (viz díl osmý o mollových tóninách). Z D dur do D moll se dá dostat docela snadno, obě mají stejný dominantní akord A dur. Tedy třeba D dur (- G dur – G moll) – A dur7 – D moll – C dur – F dur. Akordy v závorce nejsou povinné, ale trochu vyhladí celý přechod.
Druhá cesta vede přes příbuznost akordů E moll (v D dur na druhém stupni) a C dur (v F dur dominanta). Mají dva společné tóny E a G. Můžeme postupovat třeba takto: D dur – H dur7 – E moll – C dur – F dur.
Pokud by vám to stále bylo málo a chtěli jste modulace jiným způsobem, můžete použít další univerzální modulační prostředek – zmenšené septakordy a zvětšené kvintakordy. Ty totiž, pokud si vzpomínáte, mají tu vlastnost, že jsou nejednoznačné: C O = Es O = Fis O = A , resp. C+ = E+ = As +. Nejčastěji se tento trik použije v mollových tóninách, kde se to zmenšenými a zvětšenými akordy hemží. Například v postupu A moll – D moll – F dur – E+ – A moll se dá akord E+ vyložit i jako C+ (zvlášť když to zdůrazníte v basu), a tedy jako dominantní k F moll. Jinými slovy, namísto posledního A moll můžete zahrát F moll a rázem jste v jiné tónině. Dobrý, ne?
Směle modulujte a buďte zdrávi. Třeba se vám i podaří na vaše harmonická kouzla někoho sbalit, když už se blíží to jaro…
