Když jsem poprvé slyšel písničku Pavly Milcové Taxikářův smysl pro humor, neprojevil jsem zpočátku ani dostatek smyslu pro humor, ani dostatek filipa a domníval jsem se , že přehrávač písničku hraje odprostředka. Teprve několikeré zkoumání ukázalo, že skladba má skutečně stopáž 1,44 a text začíná slovy: Dále bych chtěl podotknout, že…. Instrumentace je navíc udělána tím nejhorším představitelným způsobem, mňoukání samohrajky a použity jsou rádobyvtipné, leč tisíckrát překonané efekty typu: To jsem já, Fantomas a podobně. Kdo je ta Pavla Milcová, že si dovolí vydat něco takového? Kde bere tu odvahu, pustit se na tenký led parodie? Nebude to parodie z nedostatku schopnosti udělat „vážné“ umění? Tohle jsem si říkal, a tohle mě přimělo poslechnout si CD (mimochodem také s velmi populistickým názvem:Apollo14) Pavly Milcové podrobněji.
Pavla Milcová už má v muzice něco za sebou, takže jistý základ pro povznesení se, nadhled a parodování by mohl/měl být. V roce 1993 natočila první album nazvané Benighted (v angličtině) a sama si ho vydala v roce 1995. V roce 1998 natočila album Tarzan Pepé, oceněné cenou kritiky, to už s Petrem Binderem. Velký vliv na ní měl pobyt ve Skotsku, zabývá se i divadlem a rozhlasovými komponovanými pořady. Renesanční všeumělkyně, možná to ale trochu odvádí od soustředění na obsah a vítězí první signální.
Booklet alba koresponduje svým výtvarným pojetím (kýčovitě abstraktním) nejen s Taxikářem, ale i s řadou dalších písniček ( Žabka oranžová, Pan Tečka ). Tak nějak v duchu jsem srovnával Pavlu Milcovou s Radůzou – snad pro ten nekonvenční přístup. Pavla Milcová je ale zatím méně vyhraněná, jde méně do hloubky, více sází na povrchní popis a efekty, jako například abstraktní témata a abstraktní slovní spojení v textech. Jen zdánlivě je za nimi něco hlubokého, daleko spíše je za nimi jen prázdno. Mimovolné zvukomalebné žvatlání. Zvlášť patrné je to u titulní písničky Apollo 14. Nechybí angličtina (aby se ukázalo, že žačka dávala v hodinách pozor – a taky že ano, text je jak z učebnice angličtiny, úvodní článek tak 3-4 lekce) ani módní lidové texty (Červené jablíčko, Čí to husičky). Stopáže oscilují od necelých 2 minut až k 6,18 – ale nepřijde mi, že by to závažnost vyjádření nějak ovlivňovalo. Spíš taková exhibice, jen aby to nebylo ani v těch stopážích standardní.
Celé album bohužel nezachraňuje ani muzika, většinou bez inspirace tápe, někdy těžce napasovávaná na texty. Zbývá jen (tam kde nepřehrává a neparoduje) zpěv Pavly Milcové – bylo by škoda, kdyby zplaněla na takovýchto textových a melodicky bezobsahových hříčkách bez hlavy a paty. Většinu písní napsala zpěvačka, některé připojil Peter Binder, který také vyrobil zvuky drtivé většiny nástrojů a aranžoval (tady je zase znát, jak zručnost pobíjí inspiraci). Když budete vnímat zpěv a pokusíte se nepřemýšlet nad texty aby vás nedráždily, a nesrovnávat melodie, možná album doposloucháte do konce a budete i mírně potěšeni.
Pavla Milcová si zatím na výpověď jen hraje. Sice docela roztomile, místy vtipně, ale záplava blond vlasů prosvítá nezadržitelně i skafandrem Apolla 14. CD je opět možno přehrát jen v některých počítačích, ale nevím proč – kopírovat se to asi nikdo nepokusí.
Pavla Milcová: Apollo 14 BMG 2003 45 min Červené jabl´čko, Apollo 14, Lásko otevři, Čí to husičky, Žabka oranžová, Pan tečka, Poco, je daru, Launderette, Život na zemi, Taxikářův smysl pro humor, Půjdem se projít, It´s alovely Day Today.
