„Radůza se na albu … při mně stůj žádným sofistikovaným básněním netrápí. Dopíjí kapku poezie uprostřed hospodského šramlu nebo ji vyhlíží na ulici schovaná za pestrobarevným flašinetem. Radůza vykřikuje a rámusí, a když to posluchač nejvíc nečeká, pošle mu křehkou a zraněnou pohlednici z Brém.“
Tohle jsem psal ve svém komentáři k internetfolkovskému žebříčku desek 2003, kde se album … při mně stůj umístilo na třetí příčce hned za reedovaným Karlem Krylem a Zuzanou Navarovou. Radůzy už si všimla i Akademie populární hudby a na výroční ceny Anděl 2003 ji nominovala hned ve třech kategoriích – Zpěvačka roku, Objev roku a Folk&Country.
Blahopřeji. Co pro vás zájem Akademie znamená?
Děkuju. Doufám, že všichni moji učitelé z toho mají radost.
Co nevidět se stanete populární, nemáte strach?
Já mám pro strach uděláno.
Začínala jste jako pouliční hráčka. Ale nikde jsem se vlastně nedočetl, proč…
Protože jsem chtěla hrát a tohle byla nejsnazší cesta, jak si obstarat publikum.
Jak lidi v Česku reagují na pouliční umění?
Reakce byly různé, některým se to líbilo a dokonce se vraceli a jiní mi někdy řekli i nějaké ostřejší slovo.
Hrála jste na ulici i v cizině…
V cizině se dalo vydělat víc peněz, ale málokdo se tam zastavil a poslouchal.
Z vaší hudby je slyšet kramářská píseň, jarmark… Co vás na té flašinetářské náladě fascinuje?
Myslím, že je v mých písničkách slyšet všechno, co jsem kdy v životě já sama slyšela. A protože jsem slyšela ve svém životě i nemálo odrhovaček a slyšela jsem je od lidí, které mám ráda, oblíbila jsem si je, a proto tak nějak vylézají i z mých písniček.
Píseň Krahujci má zase blízko k lidové baladě, souhlasíte s názorem Jiřího Žáčka, že „lidová poezie je to nejkrásnější, co jsme podědili po předcích“?
S tím se nedá nesouhlasit.
Často zpíváte o cestách a útěcích…
Myslím, že nemám potřebu před něčím utíkat, útěky nic neřeší. Kamkoli cestujeme, neseme si všechno s sebou.
A jste „toulavá kočka“ (jako v písni Na koníčka vyskočím)?
Určitě. Moje povolání s sebou nese kočovný život a musím říct, že mi to zatím velmi vyhovuje.
Studený nohy jsou jedna z nejodvážnějších písní, co jsem loni slyšel. Nebojíte se být k posluchači tak otevřená?
Písničky vždycky píšu tak, jak mě napadají a spíš očekávám, že v textech budou posluchači hledat sebe a své prožitky. Proto mě ani nenapadlo, že by byla píseň Studený nohy příliš otevřená. Ale strach z otevřenosti nemám.
Píšete ze smutku, nebo z radosti?
Když píšu, cítím jenom radost, i když píšu o věcech, které pro mě příliš radostné nebyly. Samotný proces psaní je velmi očišťující a radostný.
