Jak se cítíš jako folkový prezident České republiky?
To je dost legrační otázka (smích). K tomu mi chybí šofér a auto s majáčkem, ale nesměl by být modrý, aby si lidi nemysleli, že jsem jenom přes bluegrass. Spíš duhový. Já vím, že řada lidí si myslí, že tahám za nitky kdečeho a jsou i takoví, co si myslí, že na jejich festival nejezdí lidi ani muzikanti, protože já to nějak z dálky ovlivňuju. Ale je to jen o práci a zase o práci. A když je ta práce přes třicet let koníčkem a nejsi úplně blbej nebo namyšlenej, tak se nějaká autorita a snad i uznání dostaví. Víš co mě nejvíc štve? Když mi mladí muzikanti vykají. Přitom jsem sám jako muzikant začal a to organizování a publikování mě nějak zchroustalo. Strašně rád bych psal písničkové texty jako kdysi, ale když si sednu k počítači a mám před sebou šedesát sedm aktuálnějších úkolů, tak zase nic. Já si myslím, že téhle muzice se nedá předsedat nebo prezidentovat, té se dá jenom sloužit. A o ničem jiném to není.
Stejně ale musíš uznat, že ty a Folk&Country máte největší vliv na to, že se prosadí nová mladá kapela, máte největší možnost ji podpořit.
To taky není tak doslova pravda. Nejde ani tak o možnost ji prosadit, spíš o možnost odhadnout, že se prosadí. V tom je smysl Konkursu – z obrovského množství kapel najít ty zajímavé a talentované. A za to, že se kapela někam posune a prosadí se, si může sama: svou prací, tím, že bude hledat to, co tady chybí… My se tomu snažíme jenom pomáhat. Samozřejmě to zpětně prospěje i nám, protože když budou nové zajímavé skupiny, udrží se žánr, festivaly i časopis. Ovšem nemáme zájem na nějaké jednotlivé kapele. Už od začátku jsme si řekli, že nebudeme agenturou, která někoho prosazuje a jiného tím logicky potlačuje. Chceme tu být pro celý žánr.
V posledních letech je ve folku vidět zvláštní vývoj. Mnoho kapel přitvrzuje, přibírá elektriku a bicí, a v protisměru jedou naopak ti, kteří ubírají nástroje a staví svůj projev na vokálech. Jsou to přirozené obranné reakce žánru?
Ono to vlastně navazuje na Portu v osmdesátých letech. Vždyť přece už v dávných dobách byli třeba Ryvolové považováni za bigbít, říkalo se, že tohle už není trampská písnička, tohle už není bluegrass, folk Portu spolk´ a podobně. Vždycky, když jedna generace zestárne, ozývají se od ní podobné výroky. A mě jako tehdejšího dramaturga hrozně štvalo, že se nějaká skupina lidí pokouší udržet Portu beze změn a takovou, na jakou byli zvyklí. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme se s Portou rozešli.
Takže Zahrada byla reakce na žánrovou upjatost?
Asi tak. Na Zahradě se setkává velké množství stylů, od akustického folku přes jazz a folkrock, objevuje se tam spousta mezižánrových propojení. To, co považuju za „folkové“, je myšlení lidí, přístup k poslouchání muziky. Vlastně zůsob života. Určitě sis všiml, že se za poslední dobu ohromně zvětšila tolerance posluchačů a ti „ortodoxové“ jsou v drtivé menšině. Paradoxně se vyskytují spíš mezi muzikanty nebo u lidí kolem muzikantů…
Po listopadu zůstala spousta festivalů – třeba Mohelnický dostavník, Prázdniny v Telči – ale ohromné množství dalších se objevilo. Tím se nutně pomyslný „koláč“ – zájem posluchačů – začal dělit. Jak s odstupem deseti let vidíš období, kdy dělení koláče a souboj o diváka probíhaly?
Folková muzika byla na výsluní už v osmdesátých letech. Třicet tisíc lidí na Lochotíně není fáma, tam se opravdu nedalo projít po schodech a ještě tisíc lidí čekalo venku, protože se už nedostali dovnitř. Je pravda, že festivalů už tehdy nebylo málo, takových čtyřicet, padesát ročně. Dneska jich je dvě stě padesát.
Po listopadu se začali objevovat pořadatelé, kteří měli celkem jasnou představu. To je třeba případ festivalu Okolo Třeboně nebo Dolní Lomné. Ale samozřejmě byli i ti, co se jednoduše svezli na vlně zájmu. Pořádat folkový festival je samozřejmě snazší, lépe se vyjednává s radnicí, je technicky jednodušší a obecně přijatelnější než třeba rock. Mnohým jde hlavně o prachy. Z toho, co přibylo za deset let, něco má právo na život a něco asi ne, ovšem o tom můžou rozhodnout jenom diváci a kvalita toho kterého festivalu – to, co jim dramaturgie nabídne, jak se tam budou cítit, jestli přímo pod jevištěm nebude stánek s pivem. Lidi si prostě začínají vybírat festivaly podle toho, co od nich očekávají.
Trvá i dnes zájem diváků? Podle počtu návštěvníků na velkých festivalech se zdá, že ano…
Určitě: v Mohelnici, v Telči, v Náměšti a podobně je pořád plné hlediště, to jo. Ale už jsem zažil i festival, kde sedělo dvacet diváků, a to v programu nebyli žádní „nýmandi“. Zřejmě se začíná objevovat přesycenost nabídkou.
Festivalů přibylo, ale zdá se mi, že klubů ve městech spíš ubývá. Vnímáš to taky tak? A pokud ano, čím to podle tebe je?
Vezmi si to tak: když přijede významná kapela do klubu, lístek stojí stovku. Když si koupíš permanentku na velký festival, stojí sice pět set, ale kapel jsou tam desítky. Projevuje se tady to, čemu počítačoví odborníci říkají „poměr výkon/cena“. Přitom určitě nic nemůže nahradit atmosféru klubu, navíc malé kluby jsou odrazový můstek pro začínající kapely.
Druhý důvod je v lidské přirozenosti. Třeba v Praze je lákadel spousta, někteří sedí doma u televize, někteří tu stovku za lístek ani dát nemůžou – a někteří jsou prostě líní a zvyklí na své akce. Kdežto festival je svátek, kousek léta, způsob života. Co si budeme povídat, na festivalu není muzika to jediné, pro co tam lidi jedou.
Myslíš si ale, že mladé kapely, byť hrající dlouho a třeba i držitelé Krtečka, budou za této situace schopny přijet do cizího města a tam vyprodat klub bez dlouhotrvající masivní reklamní kampaně? Mám třeba na mysli Mošny, které v Brně v Bílém domě mají dvěstě, třista diváků a v Praze ve Mlejně dvacet.
No, ale když Mošny udělaly křest v Malostranské besedě, tak tam stáli lidi natlačení na stěnách.
To byl ovšem křest.
Dobře, ale myslím, že to je spíš otázka umístění klubů. Ty v centru, jako jsou Malostranská beseda, Salmovská, Trojická, nemají problémy. Mají relativně malou kapacitu, takže se snadno a rychle naplní, a především to člověka přirozeně táhne do centra. Já bývám ve Mlejně dost často a když tam jedu, natočím z Kobylis tam a zpátky šedesát kilometrů. Případně utíkám před koncem koncertu na poslední metro. A kdo by chtěl absolvovat takovouhle anabázi?
Když je ale ve Mlejně Cop, Asonance nebo Klíč, je tam plno.
To je zas jiná otázka. Jak dlouho trvalo třeba takovému Žalmanovi, než dorazil na úplný vrchol? Asi tak patnáct let. Myslím si, že kapela, která hraje pět let, drží spolu, nemění název a má co nabídnout, se v té druhé pětiletce určitě prosadí. Já to pozoruju na pořadatelích, když říkají: „Na tuhletu mladou kapelu nám přišlo víc lidí než na tohohle věhlasného písničkáře.“ Koho z nich si asi pozvou příště?
Řekl bych, že to signalizuje změny. Za poslední roky jsme pořád slýchali, že folkový rybníček je stojatá voda, a teď se objevují vlny, začíná to probublávat a nastává asi dramatická změna situace. Za pár let si řada nositelů těch nejslavnějších jmen půjde pro formulář na důchod. Mělo by to znamenat konec žánru? Dnes ti mladí hrají a jezdí víc než dřív, kdy to byl tak jeden koncert měsíčně. Celkem plynule se zapojují do špičky. Krásný případ je Eva Henychová, která má podle muzikantského kalendáře snad nejvíc koncertů ze všech.
Eva má tu výhodu, že je sama s kytarou mobilní a těží z relativně stálého křesťanského publika.
No a o tom jsem mluvil. Eva našla svou parketu a je zajímavá pro určité publikum. Znám spoustu křesťanských kapel, které jsou tak nudné, že to není o ničem. Navíc je nesmírně pracovitá a investovala do toho před časem spoustu energie, když objížděla festivaly za hubičku a v dobrém slova smyslu se „vnucovala“ pořadatelům. A teď se jí to začíná vracet. A to samé dělá hodně dalších – investovali do své popularity čas i peníze, jistě se to nevrátí všem, ovšem je to cesta.
(dokončení příště)
