„Vím že je spousta malejch věcí / Pro který stojí za to žít / Hovězí filé dvě tři deci / Solidní plat a božskej klid,“ směje se Jan Burian v titulní písni svého výběrového dvojalba Blues 4. kategorie (1972 – 1980) / Božskej klid (1980 – 1985). Burian se ohlíží k začátkům svého písničkaření a klade si poměrně ctižádostivý cíl, vyjádřit náladu normalizačních let. Jde na to oklikou, skrz vyjádření nálad vlastních – nálad bezejmenného člověka, který má solidní plat, a přitom je „sám jak cestující v metru / jak prázdná tuba od prášků“.
Burianova tvorba snese spoustu kabátů, například jeho Telefonní blues přehrál Michal Prokop v bigbítovou smršť (album Nic ve zlým, nic v dobrým), za zmínku stojí i spolupráce s Vladimírem Mišíkem a ETC… Ale na svých vlastních deskách se Jan Burian doprovází jenom klavírem; osekává svoji hudbu na samou dřeň, na nenápadnou melodii, která v první řadě slouží textu.
Jan Burian se vyhýbá krylovské roli buřiče, naopak rezignovaně říká, že „Protestní zpěvák z plných plic / Osloví párek popelnic / Těžko se sžívá s rolí (…) Co bude dál? / Jen seriál.“ Vyhýbá se i košatému básnictví a la Vladimír Merta – Burian přijal výzvu panelákové lyriky a svoje verše poctivě křeše z šedi sídliště: „Kytky jsou na tapetě / Mraky jsou v cigaretě / Hvězdičky na koňaku / V ledničce sníh.“ Nezakládá si na bohaté obraznosti, jeho texty jsou civilní, jednoduché, zato ale formálně vybroušené. Hraje si se slovy a tepe výborné rýmy, které vyniknou hlavně v písních-příbězích. (Třeba o muži, který zahnul své nejmilejší myšlence s povětrnou frází; a protože tak zahnul vlastně sám sobě, vyrostly mu přes noc z hlavy parohy.)
Ale Jan Burian není jenom intelektuál a moralista. Na dvojalbu najdeme několik písní milostných, nejkrásnější a nejsmutnější je Sprchovací blues končící vzkazem „Vracím ti pouzdra s manikúrou / Pleťový mlíko noční krém / Vystačím si tu jenom s noční můrou / Jinak si klidně všechno vem“. A někdy Umělec rezignuje na duševní odkaz lidstvu a prostě se baví, jako v sebeironické hříčce Dítko, v odrhovačce s operními prvky Disc Jockey nebo v zřejmě nejvtipnější písni Múzy. Nadsázky a lehce cynického úsměvu se zbavuje jen výjimečně, ale pak to stojí za to. Už zmíněné Telefonní blues vypráví o smrti skutečné a smrti z vyhasnutí a posluchač cítí, jakoby zničehonic začalo z přehrávače mrznout.
„Někde je zločin denním chlebem / Někde je hlad a kurděje / Někde by peklo bylo nebem / A tady se nic neděje. (…) Tak když se vzbudím z rozčílení / A když mě něco vyleká / Říkám si vždycky to nic není / To jsou jen zprávy zdaleka,“ směje se Jan Burian v titulní písni Božskej klid. Ale není to smích z čistých plic a plného svědomí, je to smích, ke kterému je třeba se proplakat. A právě tím zachycuje náladu normalizačních let líp, než učebnice dějepisu nebo výstřižky z Rudého práva.
