To není letopočet, ale kousek názvu. Trošku manýristického, protože té desce už teď nikdo neřekne jinak než touto číslovkou. Udává počet básní Emily Dickinsonové – a teď máme název CD kompletní.
Robert Křesťan se na tomto CD poprvé představuje v duchu obchodní image velkého vydavatelství, jehož kapitáni jsou posedlí představou „sólista+kapela“, a ne „sólista s kapelou“, nebo, nedejbože, „kapela“. Ono je to pochopitelné, se sólistou se lépe manipuluje, lépe se uvazuje na otěže smlouvy a ve výsledku stojí méně, lze po něm chtít dvacetiminutové štěky na reklamních akcích (chtějte to po pěti a vícečlenné kapele!). Navíc lze sólistovi vnutit unifikovaný hudební zvuk vydavatelství, takže koně z jedné univerzální stáje poznáte na první poslech, ať hrají folk, pop nebo jazz. Ale budiž, taková je doba.
Silná osobnost se jen tak snadno ohnout nedá, respektive vejde se do škatulek chlebodárce a přesto zůstane sám sebou. Ještě větší osobnost z nich navíc ani nevyčnívá a ke všemu vytvoří zdání, že ty škatulky vlastně byly udělány podle něj. Koneckonců, žádný div – Robert Křesťan už působí na naší scéně dost dlouho na to, aby to takto dopadlo. Od bluegrassu přes newgrass a styl Druhé trávy až k stylu jeho vlastnímu, jedinečnému.
Atmosférou by to mohlo být blues, instrumentací střední rockový proud, texty folk, zpěvem country a celé dohromady to je nezvykle kompaktní a působivé. Přitom se nezapomnělo ani na základní obchodní triky – na CD jsou nejméně dva rozhlasové hity: Dřív než se rozloučíme a Když jsem jí zpíval, se svítivými houslemi a přesnou rytmikou, na druhou stranu si Robert Křesťan jistě splnil i svá přání a představy v titulní skladbě (paradoxně nejkratší dílo celého CD) nebo v písni Kýbl krve či Na španělských schodech (jako by se obloukem vracel ke Španělskému nebi). Dostatečně velký prostor mají i hudebníci – Až nás smrt rozdělí nebo Mildvorth. A přiznejme si, že občas také spadne řemen: Topoly nebo Zdi.
Doprovodná skupina je skoro Druhá tráva (ale psssst, je to jen … a skupina). Autorem většiny písní je Robert Křesťan, prostor v jedné písni dal L. Malinovi. Některé texty musíte číst několikrát a nebudete vědět, o čem jsou, nebo vám bude připadat, že jsou vlastně o všem (není to tak nejlepší?), z jiných si zapamatujete po prvním poslechu slogany a budete jim rozumět.
Image zpěváka jako by podporoval i obal – hnusné betonové mosty, navíc zespoda, řekl by povrchní pozorovatel. Ale není právě tohle poezie dneška? Nevyjadřují ta zákoutí přesně atmosféru mírného smutku, nostalgie, ale současně vnitřní vyrovnanosti a jistoty v hodnotách a měřítkách? Atmosféru, kterou dřív vyjadřovaly silné vysoké stromy nebo horské štíty v mlhách. Jen marně přemýšlím, který most to na bookletu je (Zlíchovský? Nebo něco okolo Králova pole v Brně?). I grafická úprava textů koresponduje s záměrem alba. Vydavatelství si zřejmě ohlídalo délku CD (necelých 42 minut, 11 písní), aby něco zbylo i na příště.
Poslechněte a prohlédněte si to album a uvidíte (a uslyšíte) rozdíl mezi vyrovnaností a pozérstvím, mezi filosofií středu života a ušlechtile nudným pseudointelektuálským přemítáním o životě.
Robert Křesťan: 1775 básní Emily Dickinsonové, Universal 2002, 41,18
Dřív než se rozloučíme – Pendl do Betléma – Až nás smrt rozdělí – Když jsem jí zpíval – Topoly – Kýbl krve – Zdi – Na španělských schodech – Třináct pravd – Mildvorth – 1775 básní Emily Dickinsonové
