Pokud jste kapelu, která si prý původně chtěla říkat Sledě, mrtvé sledě ještě neslyšeli, vězte, že jde o pokračovatelku tzv. brněnské vlny alternativní hudby. V jednotlivých písních se ukrývají odlesky Dunaje (způsob zpěvu v Kávě) i skupin Petra Váši (například z Hepn býja na vás vyskočí Ošklid jako vyšitý). Co Sledě od všech ostatních (nejen brněnských) kapel odlišuje, je dominantní role fagotu. Ne že by kontrabas Jennifer De Felice byl v pozadí, ne že by se úplně ztrácela kytara Ivana Palackého; kapelu však opravdu poznáte podle té “mohutné dřevěné roury”, do které fouká Broňa Šmíd. Z bručouna fagotu se v jeho rukou a ústech stává tvůrce melodie: vytváří hlavní melodickou (a opravdu hitovou) linku v Jelizavetě v kuchyni, v titulních Rostlinách! seká jednu ozdobu za druhou.
Na albu neuslyšíte jen tyto tři zmíněné nástroje. Důležitou roli hrají hosté: například Andrea Konstankiewicz s violoncellem (smyčcem tvrdí rytmus například ve skladbě Brusel), Zuzana Lapčíková s cimbálem a také dechové kvarteto, které si Broňa Šmíd vypůjčil z dechové kapely Frajárenka ze Střelic u Brna, kde žije. Nutno podotknout, že se pánové Kukla, Švestka (trumpety), druhý Švestka (baskřídlovka) a Vávra (pozoun) role ujali se ctí a jejich “štěky” mají víc než s polkou či valčíkem co do činění s jazzem.
Skladby Sleďů, živých sleďů mají formu příběhů. Někdy doslova (závěrečná vyprávěcí Muž a žena žili pod vodopádem), jindy jde spíše o surrealistické nápovědy čehosi o komsi (Jelizaveta v kuchyni / visuté lůžko skládá / celou noc pod ní ohýnek / pálí a hřeje zháda). Hrdiny příběhu, v tomto případě až dadaistických, jsou i věci (Káva)> a dokonce i abstraktní pojmy (ve skladbě Hepn býja: Ty sílo milá / která mě držíš od země / a účeli, smysle a jistoto…). Vedle českých textů, které zpívá Ivan Palacký, nesmíme zapomenout ani na anglické v podání Američanky Jennifer. Obecně lze říci, že její projev je alterativnější, méně posluchačsky přístupný.
Je možná obtížné poslouchat album jako Rostliny! Rostliny! na jeden zátah. Lepší je (alespoň napoprvé) vychutnávat vždy jen několik skladeb, potom poslouchat něco méně náročného a posléze se k desce opět vrátit. I když některé skladby mají silné melodie, vždy je v pozadí přítomen nervní rytmus, korespondující s neustálým deštěm, který kapela anoncuje na začátku první skladby (Lidé se bojí deště. Utíkají před ním): “Žene se déšť. / Déšť se blíží. / Spustil se liják. / Lije jak z konve. / Blesky.”
Kdo však má odvahu zmoknout, bude se možná padající vodě vystavovat i opakovaně. Neboť zjistí, že ji potřebuje. Tak jako ji potřebují sledě, živé sledě.
Vydavatel: Indies Records
Rok vydání: 2000
Žánr: alternativní hudba
Celkové hodnocení: dobré
Milan Tesař.
Autor je redaktorem Radia Proglas a článek je zveřejněn s jeho souhlasem.
