Devítka bývá označována jako vzorová folková kapela, za svoji dvanáctiletou existenci vydala čtyři řadové desky (poslední Pohádka je z roku 2003), získala několik festivalových ocenění a v Malostranské besedě připravuje pravidelný pořad Folkové večery. Vůdcem téhle kotlíkářské smečky je písničkář a kytarista Honza Brož. Druhou kytaru, ne však druhé housle, má na starosti Tomáš Hofrichter, jeden ze zakládajících členů Devítky, v současnosti zástupce ředitele jabloneckého gymnázia a v minulosti můj učitel matematiky.
Vždycky jsem si myslel, že matematika a umění jsou dva nesmiřitelné protipóly…
My jsme na matfyzu měli celou škálu výborných hudebníků, houslistů, pianistů… Nevím, jestli je to zákonitost, ale neřekl bych, že to spolu nesouvisí. Řekl bych, že zákony akustiky a vnímání hudby jsou docela pěkně matematizovatelné. Poměry frekvencí tónů ve stupnici jsou hezká celá čísla…
Začínal jste v amatérské bigbítové kapele – kdy a proč jste zběhl k folku?
Člověk má někdy štěstí na to, koho v životě potká. Já jsem k tomuhle žánru vůbec netíhnul, na střední škole jsem nevěděl, že něco jako folk existuje. Pak jsem v prváku na vysoké potkal Honzu Brože, který se nestyděl za to, že umí zpívat o hezkých věcech hezky, stával se králem mejdanů ne tím, že by byl hlučný, ale svými písničkami. Začali jsme hrát spolu a strávili na kolejích v Praze krásných osm let.
Proč se Devítka jmenuje Devítka?
Na to je asi sedm verzí, které různě obměňujeme a dneska už nikdo neví, která je ta správná. Nejčastěji používáme tři: První zní, že se jmenujeme Devítka proto, že jsme bydleli na koleji v devátém patře v pokoji 909. Druhá verze vznikla, když jsme se poprvé hlásili na Portu a do přihlášky museli napsat název, tehdy neexistující – seděli jsme kolem stolu a říkali si, jestli to nevymyslíme do devíti, budeme Devítka; a do devíti jsme to samozřejmě nevymysleli.
Třetí příběh je o Žalmanovi. Bydleli jsme na kolejích v Tróji, a když Žalman a spol. jezdili hrát do Prahy, ubytovávali se tam. Spřátelili jsme se a během nesčetných celonočních mejdanů se hrálo na kytaru a zpívalo – a oni chtěli, abychom zahráli taky něco vlastního. Honza měl svoje písničky sepsané v sešitě a bezradně jím listoval, nevěděl, co vybrat, a Žalman řekl, „to je jedno, vem třeba devítku.“
Honza Brož a Jindřiška Petráková-Brožová s Žalmanem Lohonkou dneska vystupují. Není Devítka trochu odstrčená na druhou kolej?
To musí říct spíš posluchači. Je jasné, že sladit fungování dvou kapel je výrazně složitější, než kdybychom hráli sami. Na druhou stranu Honzu i Jindřišku najednou zná mnohem víc lidí, což je pro Devítku samozřejmě plus. Má to svá pro i proti, v tuhle chvíli mi to přijde jako šťastná symbióza.
Hrajete řekněme „konzervativní folk“. Už jsem připomněl, že jste začínal s rockem – necítíte třeba potřebu přitvrdit?
Pódiově určitě nic měnit nechceme. Zdá se nám, že k Devítce prostě patří dvě kytary a kontrabas. Na desce je to něco jiného, tam posluchači chybí vizuální vjem, nálada koncertu, takže je potřeba obohatit ji zvukově. Poslední dvě alba s námi nahrával bubeník Daneš Marinica z hradecké kapely Wild West, takže aspoň tam ty škopky máme. Párkrát jsme to zkoušeli i živě a pravda je, že je to hezkej pocit. Je to hezkej pocit, hrát s velkou kapelou.
