Jirko, nedávno jsi při výměně internetových odkazů protestoval, když jsem vás označil za křesťanskou folkovou skupinu. Nebojíš se ovšem, že právě hraní na podobných akcích, jako byla ta dnešní, vám k takové nálepce silně pomáhá?
Jirka Fadrný (JF): To bys musel označit za křesťanskou kapelu i Spirituál kvintet, protože vystupuje v kostelech. Je ale pravda, že nechceme být považováni za křesťanskou skupinu.
Proč?
JF: Nechceme se uzavírat do ghetta. Slávek Klecandr z Oborohu říkal, že dokud nesl Oboroh označení „křesťanská kapela“, hráli jenom na křesťanských akcích, jinde je nechtěli. A my chceme hrát hodně. V našich písničkách jsou občas skryté křesťanské prvky, to ano, ale rozhodně to nemá být křesťanský folk.
Nemáte ale v kapele nějaké problémy s rozhodováním, kde budete hrát? Nebrání se někdo hraní na křesťanských akcích, kde se po vás chtějí písničky, které lidé znají, třeba ze zpěvníku Hosana?
JF: Určitě ne, to spíš naopak. Lidi na křesťanských akcích hrají rádi, protože nás tam publikum přijímá velmi vstřícně. Tam, kde jde o komerci, se nám hraje špatně.
Zdeněk Lichtneger (ZL): Teď jsme měli soustředění na jedné faře a pak jsme tam hráli na mši v kostele, líbilo se nám to. Jinak občas dostáváme pozvání na takové akce, o jakých jsi mluvil, a bývají docela dobré, takže se jim nijak nebráníme.
To znamená, že vaše manažerka Lucie Endlicherová má docela snadnou práci, protože nemusí nic odmítat…
JF: Lucie ví, kdy kdo z nás nemůže, ale jinak bereme všechno.
Už v roce 1999 jsem vás na Zahradě slyšel hrát Mozartovo Alla Turca jako instrumentálku, teď jste přidali Bugatti step. Máte kladný vztah ke klasice?
JF: No jasně.
Bude nějaká další klasika jako instrumentálka?
JF: Bude, už na tom pracujeme, ale jde to docela pomalu.
Co to je?
JF: Nech se překvapit.
Každopádně musím uznat, že své nástroje ovládáte dobře. Jaké vlastně máte hudební vzdělání?
Martin Novák (MN): U mě to je jednoduché, chodil jsem na klavír do hudebky.
ZL: Já jsem hráč od táborových ohňů.
JF: Několik let jsem se učil na housle, na kytaru jsem samouk.
Helena Bízová (HB): V šesté a sedmé třídě jsem se chodila učit zpívat do hudebky. Pak jsem zpívala s dechovkou a vytvořila jsem si některé návyky, kterých jsem se musela ve Svítání zbavovat.
JF: Štěpán Policer studuje dirigování na JAMU, má zvláštní talent naučit se hrát snad na jakýkoliv nástroj. Teď se chce učit hrát na housle a jsem zvědavý, jak se mu povede. Housle totiž nemají žádné klapky ani pražce a ladění je na nich dost těžké.
Ve zpravodaji Zahrady jsem se dočetl, že Jirka je na uměleckou úroveň náročný. Takže se ptám spíš ostatních: je kapelník pes?
HB: Jirka je náročný, ale má dobré srdce, takže se vždycky v poslední chvíli nad námi ustrne.
ZL: My třeba na zkoušce po třech hodinách někdy začínáme řádit, všelijak blbneme, a Jirka trpělivě čeká, až se uklidníme.
Ptám se proto, že ve složení Svítání nastaly za poslední rok a půl některé změny. Bylo to tím, že předchozí členové nestačili?
JF: Ne zcela. To, že odejde kontrabasista, se vědělo dlouho dopředu. Dodnes s námi kamarádí a někdy funguje jako zvukař. S předchozí zpěvačkou to bylo horší, nezvládala. Je to hrozně nepříjemná situace, když někomu pořád vysvětluješ, jaké dělá chyby, ale nezlepšuje se to. Tenkrát to byla krize, seděli jsme se Štěpánem v hospodě a chtěli jsme se na kapelu vykašlat. Naštěstí se to nějak vyřešilo.
Nedávno jsem zjistil, že sháníte člověka na bicí a perkuse. Co vás k tomu vede, máte představu hutnějšího zvuku?
HB: Publikum v Brně je zvyklé, že na našich velkých koncertech s námi pravidelně hrává někdo na bicí, většinou Jožka Fojta nebo Láďa Šiška.
JF: Rytmika je potřebná, drží to rytmus a hraje se líp. Perkusista je zatím spíš stálý host, nebudeme ho brát s sebou úplně všude, jenom na důležitá vystoupení.
V naší zemi bohužel stále platí, že úspěch se neodpouští. Stalo se vám, že se po zisku Krtečka k vám začal někdo chovat jinak než předtím?
JF: Stalo. V Náměšti za mnou poté přišel člověk z jedné brněnské kapely, poplácal po zádech – hned jsem si pro sebe řekl: „A hele ho, tak bacha.“
HB: Ale ty ses ptal asi spíš na jiné případy, kdy třeba lidi začnou žárlit. My se ale s kapelami potkáváme většinou jenom na festivalech, kde na žárlivost není prostor. A myslím, že rivalita je do určité míry dobrá věc, protože se potřebujeme občas s někým srovnávat. Ovšem my si všude hrajeme hlavně pro radost a ne pro nějaký postup.
Hodiny se posunuly na jedenáctou a auto se Svítáním se vypravilo na dlouhou cestu do Brna. Pro novináře – experta to byly domů naštěstí jen čtyři stanice tramvají…
