Obě větve trampské muziky se již pěknou řádku let ubírají ve vyjetých či vyšlapaných kolejích na hudebních půdorysech daných předchůdci klasickými i moderními.Čas od času někdo v rámci vývoje či zrání konverguje k folku, country či bluegrassu a čas od času se někdo z těchto hudebních oblastí vrátí zpět. Hlavní důraz se v této části muziky klade důraz na opravdovost a prožitek a v rámci toho i leccos toleruje. Zdá se, že na nějaká překvapení moc prostoru není.
Tempo di vlak nemá tolerance zapotřebí, o čemž svědčí i to, že u této kapely nastal celkem vzácný jev shody odborné a laické části publika. A nenastal náhodou. Inspirace ryvolovkami je samozřejmě patrná, ale je také patrné vlastní zpracování této inspirace a přetavení do výsledné podoby. Mnozí jiní ryvolovky prostě kopírují, Tempo di vlak na ně navazuje a rozvíjí je. Já vím, pro někoho nemusí být rozdíl takto napsán patrný, po poslechu si ale myslím, že vše bude jasnější.
Tempo di vlak si neklade žádné vysoké cíle, písničky směřují tam, kam i jiná trampská díla – tedy k táborákům, do posledních vagónů vlaků a ne neformální setkání u kytary. Na první pohled neřeší žádné velké události, ale paradoxně, při zamyšlení nad prostými texty nás řešení takových velkých věcí může napadnout. Příběh starých kamenů nebo Ztracené údolí jsou spíš popisem než příběhem, a pokud příběhem, tak příběhem velmi osobním, a už vůbec nenabádají k hrdinství, ale můžou vzbudit odvahu k takovému hrdinství (a o něm pak někdo jiný napíše písničku, kde v textu bude slovo „hrdinství“ nejméně 10x – ale to už je jiný příběh).
Síla Tempa di vlak i na tomto CD je právě v týmové práci – nedá se říci, že by někdo z kolektivu vyčníval, instrumentačně nebo pěvecky, v dobrém nebo špatném. Obtížně se mi hledal hit, pokud bych nastavil jiné kritérium než rychlost písničky a výrazný refrén, ale nenašel jsem ani písničku, o které bych mohl napsat, že mohla na CD chybět. Při procházení textů mě napadlo, že v prostotě je nejen síla, ale i určitá jistota, že se neklopýtne o krkolomné, leč prázdné výrazy. Některá témata jsou zpracována možná až příliš tradičním způsobem – písnička Nádraží s veršem „mý srdce prázdný je jak nádraží“ vyvolá asociaci nejméně na 3 své předchůdkyně, zato třeba už zmiňované písně Příběh starých kamenů nebo Ztracené údolí zpracovávají dosud nevyčerpané úhly pohledu.
Jistá nostalgie, textová i hudební, se táhne celým CD, ale není v ní ani stopa lítostivosti či chmurných vizí nebo naštvaných obrazů – celé CD vyvolává – alespoň ve mně – atmosféru téměř zimního podvečera, kdy zatažená obloha (Dopisy z luk) se těsně nad obzorem v okamžiku západu slunce protrhne (Jarní pozdrav) a to slunce ukáže, že tu je, a že svítí, i když momentálně vládnou mraky (V protisměru) . No a takhle nějak to vypadá i s trampskou muzikou, pokud se vydá směrem Tempa di vlak.
Na CD najdeme pěkných 17 písní v celkové délce skoro 50 minut,většinou z pera R Hilla nebo dvojice Donath/Donathová, přispěli i V.Konopas nebo P.Zajíc a kromě toho spoustu obrázků k prohlížení a informací ke čtení – docela by mě zajímalo, co dá skupina za nové informace na příští CD…
Tempo di vlak: Tajná přání, Ji-Ho music 2004 48 min.
Jarní pozdrav, Dopisy z luk, Nádraží, Ohrady z Pražců, Nikdy nevíš, Cesta tuláků, Sny, V protisměru, Příběh starých kamenů, Ztracené údolí, Nálady, Velké plány, Ve větvích stromů, Poslední naděje, Zlatý déšť, Tajná přání, Loď na sever.
