Proč ten minulý čas? Kde to miloval? Co tu miloval? Proč už nemiluje? Co mu to udělalo, že to tu nemiluje? A někde jinde to miluje? Tyto a další otázky se vynoří v mysli na podněty zvenčí (světlo/tma, zvuk/ticho) průměrně reagujícího živočicha. A začne se pídit po odpovědích, koupí si CD a je chycen. Chytrý obchodní tah. Výrobek, který nevzbudí otázky, nemá šanci.
Další, s čím přijde zvídavý tvor do styku, je obal. Jan se zde prezentuje jako Honza. Že by krok k upevnění lidovosti? Když se vytrácí z písniček, je třeba ji oživit. Nespekulujme, jestli Jan psal třeba písně, které byly srdci bližší. Pak se zkoumající bytost zaměří na názvy písniček. Jako obvykle převážně jednoslovné, mající význam pro interpreta, ne už ale vypovídající, o čem píseň je. Ale na zajímavý psychologický rozbor by to vydalo. Vedle sebe tu jsou Rikatádo, Toronto v Bráchovi, Filipov a Izrael, Tonda Zápotockej a Ježíš i další Zčervenalá jména: Pavlínka, Madlenka i Brácha. Trošku to působí jako Bible nebo Kapitál – tyto publikace se také vyjadřují úplně ke všemu, takoví univerzální rádci – a my jsme univerzální poraďovaní. Písní je 18, Honza tedy nešetřil, celkový čas ale 50 minut nedosáhne. Při pověstné mistrově nadprodukci… Ostatně, něco mi říká, že vybírá písničky ze šuplíku, jenže tam už přebrali kdysi i Příbuzní. Už z podstaty je jasné, že na jeden chytlavý popěvek typu Čepice musí připadnout 10 nechytlavých. Říká se jim osobní výpovědi. Na této desce úlohu hitu plní zřejmě Izrael a Papírky, úlohu skupinového taháku pak Filipov a Ježíš.
A tím jsme se dostali k poslechu desky. S výjimkou zmíněných „taháků“ většina písní plyne bez výraznějšího nápadu, ale překvapivě více určujícícm prvkem je zpočátku rytmická výraznost, než táhlé melodie, ke konci desky ovšem „easy listening“ jednoznačně převáží. Překvapení se nekonají v aranžérské oblasti, kytary a bubínky příjemně doplňuje celou deskou táhnoucí se harmonika. Prozradím vám fígl – pusťte si z každé skladby úvodních 10 vteřin – to je recept, který prozradí, zdali umělce při tvorbě desky políbila múza, anebo zdali desku v potu kytary vydřel. Pokud se začátky podobají jako vejce vejci, jaképak překvapení můžete čekat uvnitř písniček? Ale tady to tak zlé není. Síla Honzy Nedvěda je ve sdělení, a to v poslední době stále více nabývá vrchu nad hudební složkou – časem bude jen tak nezávazně preludovat nebo rytmicky improvizovat a vyprávět nebo deklamovat. Bohužel, tohle preludování a vyprávění už asi nebudou kamarádi provozovat u ohňů, jako to dělali s třeba s Valčíčkem, Mrazíkem nebo Stánky, ale ještě i Čepicí nebo Hopsinkami. Tak o čem a jak Honza vypráví a preluduje:
Rikatádo je sentimentálně loučivé, s harmonikou a nesmyslným vlakem na konci, možná mohlo desku uzavírat.
Brácha je o sebereflexi a zmoudření v sourozeneckých vztazích
Izrael nepřekročil biblický příběh (opravdu ta země ničím jiným neinspiruje?), ale melodicky desce vládne. Slušel by jí úvod CD. První tři písně mají vzestupný trend, co se týče melodií, pak se to ale láme.
Pavlínka je z těch klasicky hudebně cajdavých a textově blábolivých, pohromadě tam figuruje brácha a jeho repertoár, skauti s indiány a kladenské haldy.
Tonda Zápotockej semele Gottwalda, Majerovou a Seiferta, Rusa v rýmu s USA a 40 let lhaní, přičemž se tam objeví asi i nejdrsnější slovo v Nedvědově repertoáru: „prd“ – celou písničkou se prolíná nihilismus: to všechno oni, včetně hospodského motivu na konci. Zajímavá myšlenka se objevuje v písničce: města jsou dneska německá, ale ve svých zdech ruská. Jestli to nebude tím, že jsou prostě – česká, dodávám já.
Osmnáct je Pavlínka v obecnější poloze.
Titulní písnička je vlajkovou lodí sentimentálních mudrování a typického zkrášlování skutečnosti ve vzpomínkách. Nechybí, jak se ti okolo ohně modlili „jen tak trochu jinak“ (modlení a současně víra v člověčenství v jednom) a ti druzí je zase prodali. Vroucnost nabývá groteskních rozměrů: „Kopni do tý beeeeedny!“ Tuto píseň doporučuji hrát vždy 2x, aby se Wabi Ryvola v hrobě obrátil do výchozí polohy.
Filipov – bigotní příběh o tom, že zázraky se dějí, melodicky rafinovaně vystavěná ke společnému zpívání pro dosažení vytržení.
Tátův svět – zejména v kontrastu k té předchozí je upřímná a přemýšlivá – skoro jak ze starých časů. Tuhle ano, tady je to člověčenství. Jen jedna drobnost – zase končí bezradným fade-outem, včetně zpěvu (když něco začínáme, měli bychom vědět , jak to skončíme…) – zde, vzhledem k obsahu ještě víc rušivým než ve většině ostatních případů – a že jich je dost, skoro většina písní je bez konce… Co tím chtěl autor říci?
Sedmkrát je na tom podobně jako Osmnáct.
Madlenka – viz Pavlínka
Kvetly louky – pískání na začátku příslibem, ale pak spadl řemen – a tady stačilo trochu oživit a zvýraznit nápad, mohl to být druhý Izrael (v tom dobrém slova smyslu, byl by na CD potřeba). Verš: „kde duše citlivá je tak citlivá“ mi připomíná Švejkovo: Hlavní město Solnohradu je Solnohrad.
Zčervenalá jména – jsou melodicky bezradná, ale nápad „zčervenalá jména“ je pěkný.
Hlína bohužel nemá ani ten textový nápad, takový polotovar, kdyby to nebylo na desce, řekl bych: Jo, až se to dodělá, tak to bude pěkná písnička.
Ježíš patří do stejné kategorie jako Filipov.
Papírky přicházejí jako osvěžující pramen, důraz je opět na rytmu a přirozeně prostém popisu okamžiku, který přerůstá v životní příběh. Mají blízko k Izraeli i Tátovu jaru
Brána je dvojníkem Bráchy (i ta zvukomalebná podobnost) a Rikatáda
Čajové lístky – dramaturgická chyba – poslední písnička má utkvět v paměti a dělá výsledný dojem z celé desky. Právě tak jako první písnička způsobuje prodejnost či neprodejnost – zatímco Rikatádo svůj účel celkem plní, nápoj z Čajových lístků působí, jak kdyby byly tyto při přípravě čaje koupány pouze ve studené vodě.
Tak si to shrňme – 3-4 silné melodie, 3-4 zajímavé myšlenky v textu, 2-3 písně, kde se aranžér probudil. Na druhé straně 2-3 vysloveně nedotažené nápady hudební i textové. Asi jako když rýžujete zlato v Sázavě – mezi tunami písku pár zlatých šupinek. Ale i písek je třeba, ze zlata si bábovičky nepostavíte. A ono je to tak vlastně dobře – kvůli těm pár zlatým šupinkám prorýžujete tuny obyčejného písku a jak rádi. Kvůli těm 3-4 melodiím strávíte i těch ostatních 14-15, značka prodává. A kupodivu, stěžejní poselství si díky možnosti písniček zařadit si je do škatulek nakonec taky zapamatujete. Zde jsou škatulky, dosazení titulů udělejte za domácí úkol: nadpřirozeno – prodali nás – osady už nejsou, co bejvaly – ženské jsou stále, co bejvaly – rodina a kamarádi někdy jsou a jindy nejsou, co bejvali. Inu, jak říkám – chytrý obchodní tah.
Honza Nedvěd: Tak jsem to tu miloval. Universal 2001, 48 min.
Rikatádo – Brácha – Izrael – Pavlínka – Tonda Zápotockej – Osmnáct – Tak jsem to tu miloval – Filipov – Tátovo jaro – Sedmkrát – Madlenka – Kvetly louky – Zčervenalá jména – Hlína – Ježíš – Papírky – Brána – Čajové lístky
