The Hottentots Orchestra & Jiří Suchý. Člověk si připadá trochu nepatřičně, když tohle cédéčko vkládá do hi-fi věže – nejlíp by Hottentoti zněli z gramofonu na kliku; kolem by tančili lvi salónů s brilantinou ve vlasech a dámy s úsměvem Adiny Mandlové…
The Hottentots jsou rodnými bratry Sester Havelkových, OPSO a jiných těles, kterým učaroval duch první republiky. V roce 2000 se pod vedením Marka Rejnoha sešlo jedenáct instrumentalistů, aby se z „citovouměleckých pohnutek“ (cituji jejich internetovou stránku) ponořili do vln jazzu a hot-dance music 20. a 30. let minulého století. Většina Hottentotů už prošla big bandy podobného ražení (vedle zmíněného OPSO ještě třeba Classic Jazz Collegia nebo Cotton Gang) a ostřílenost je na jejich výkonu slyšet. Muzikanti s nástroji vrostlými do rukou hrají uvolněně, s lehkostí, jakou člověku dovolují léta praxe. Občas stojí za vypíchnutí některý nástroj – třeba Rejnohova kytara v instrumentálce Burma Girl, nebo trubka Miroslava Výravského ve skladbě Mooche -, ale celkově se dá říct, že orchestr je jedno tělo jedna duše a všichni hrají pro tým; slouží v první řadě písním bez zbytečného předvádění vlastní virtuozity. Jakoby tucet hráčů dohromady tvořil jednoho velkého (a rozhodně ne tuctového) Hottentota.
Jiří Šlitr kdysi zhudebnil jednu Shakespearovu báseň a od té doby se prý občas zmiňoval o Williamovi jako o tom hochovi, co mu taky píše texty. Se stejnou ledabylostí můžou dnes The Hottentots mluvit o autorech svého repertoáru; jsou jimi legendy svého žánru, Duke Ellington, Charlie Lawrence nebo Benny Waters. A taky Jaroslav Ježek, skladatel světové třídy nepovšimnutý světovou veřejností. (Její škoda.) Ježkovy skladby provází texty Voskovce a Wericha, o slova zbylých písní se už před půlkou století postaral Jiří Suchý. Jde tedy o jeho ranou tvorbu, která sice nedosahuje úrovně éry S+Š, ale stejně v sobě Suchý (v té době ještě dost ovlivněný V+W) nezapře smysl pro zvukomalebnost a zlidšťování velkých slov. Tak třeba milostnou píseň Jeden den chtěl bych ti zpívat odlehčí Suchý zvoláním: „koukne se ti do očí/(…)/a aby se to rýmovalo/hlava se mu zatočí.“ Přizvat antizpěváka Jiřího Suchého jako zpěváka byl šťastný nápad. Málokdo umí tak šikovně kráčet po struně mezi vážnem a nevážnem a nikdo neumí moudré písně Voskovce a Wericha zazpívat s takovou dávkou klaunské spřízněnosti.
Albu The Hottentots Orchestra & Jiří Suchý se povedl návrat do usměvavé nálady, kdy století ještě bezstarostně swingovalo v rytmu hot-dance music. Hottentoti nemají ambice říct v umění něco převratného, zapsat se zlatou notou do zpěvníku dějin. Jednoduše hrají, baví sebe i všechny okolo a mám dojem, že na okamžik se i Adina Mandlová (na zažloutlém plakátě v archivu biografu Lucerna) maličko, skoro neznatelně, zhoupla v bocích…
