No a nakonec je to skládání vlastních lidových písní – aranže, slovník textů a celkový dojem z díla je, jako by to byla lidovka, a ejhle, autor je velmi konkrétní a novodobý – jen je prostě papežštější než papež. Tato kategorie autorů a interpretů většinou pouze ukazuje, že umí skládat jako někdo, v tomto případě jako lid. Aby nebylo mýlky, není takto postižena jen folklórní hudba, známe to všichni i z jiných žánrů, touhu všelijakých Ilon a Leon (či spíše jejich manažerů a producentů) znít (nikoliv zpívat!) jako Diany a Barbary, nebo aspoň jako Heleny a Lucie. A aby nebylo mýlky podruhé, i na tomto poli lze vytvořit kvalitní produkt, tak jako může být fata morgana na pohled kvalitní a pěkná.
Hodovnice, nebo také Godula, je jeden z beskydských kopců. Je opředen tajemnými bájemi a pověstmi a zřejmě výpary z těchto pověstí ovlivňují senzitivní návštěvníky. Na mě jako na turistu kopec zvláštní dojem neudělal. Asi jako náš český Blaník, který je rovněž opředen bájemi, ale střízlivě uvažující člověk ví, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř a že rytíři mají tudíž klidný spánek zajištěn. To Rajnochovice, to je jiná. Vesnička na konci světa, dál se musí jen pěšky. Přes kopec jsou Kateřinice, tam dávné tradice rozvíjejí skauti, přes dva kopce je Bystřička, kde se rozvíjejí hudební tradice festivalové. A nedaleko i Kelčský Javorník, který svým názvem, jako by vyvolával staré Kelty. Ale není tomu tak, to jen blízko je vesnička Kelč. Trocha zeměpisu, nutná k pochopení, v jak silném kraji vznikalo CD. V kraji tak silném, že přinutí umělce vyjadřovat své pocity jazykem kraje, nikoliv jazykem vlastním. Je to dobře nebo špatně?
Obal CD je laděn do temně hněda, obsahuje texty a anonymní obrázky romantických přírodních zákoutí, jednotně nasvícených, která vizuálně dotvářejí zvukový dojem. Nechybí mozaika fotek z natáčení a na konci bookletu pak seznam Orchestru. Kromě něj se na vzniku desky podílel i dětský folklórní soubor Ostravička, který se hned na začátku CD předvede odstrašujícím infantilním špitáním v popěvku Hodovnice: Vyjdi, vyjdi slunko, za makové zrnko, když nevyjdeš, ja vyjdu, dojdu na tě k zavyjdu. Jako je módou vytvářet od jedné písně radio verzi, dance mix a club mix a tím nastavit CD, ani T. Kočko nezůstal neovlivněn touto módou, a tak máme na závěr CD tentýž text, ovšem pod názvem Godula – tam zas děsivě šeptá sám T. K.
Na nejvíce nástrojů hraje T. Kočko, který je autorem všech melodií s výjimkou dvou – tam je autorem lid, a jsou to nástroje běžné i exotické: kromě kytar a mandolíny tu jsou: grumle a didjeridoo. Petra Václavíková obsluhuje kromě fléten i kravský roh a citerový cimbál a za zmínku stojí ještě Ctibor Bártek v jedné písni hrající na darbuka a djembe. Jinak nechybí housle, kontrabas, perkuse, cimbál a viola. Po hudební stránce mě deska dostala na první poslech – kdyby existovala instrumentální verze, hned si ji pořídím a hned tak přehrávač neopustí. Motivy a postupy lidové muziky jsou zde rozvíjeny s invencí a velkým osobním vkladem, folklórní hudba je extrapolována za tradiční hranice, aniž by ale byla čistota narušena vlivy jiných hudebních žánrů – je to neposkvrněná inspirace folklórem. Skoro by se mi chtělo napsat Beskydský Mike Oldfield. Nástroje jsou používány s citem pro atmosféru a vyznění skladby. Míchání a mastering jsou poučené, zohledňují specifika folklóru i požadavky moderně znějícího a komplexně působícího zvuku. Možná by víc slušelo celému projektu hudební spojení jednotlivých částí do velkého celku – takhle je vyznění hudby trháno na jednotlivé tracky a ticho v tomto případě ruší…
Možná, že právě ta neochota překročit schéma jednotlivých písní je vnějším projevem hlubší neschopnosti oprostit se od prohlubování folklorizace prostřednictvím prvoplánově „regionálních“ motivů, projevujících se zejména v použití nářečí v textech. Trochu nadbytečně nářečí použité v textech zdůrazňuje regionalitu a vazbu na kraj, který byl inspirací k tomuto dílu. Rovněž opakování textových motivů, často v nesmyslné logické vazbě, jen posiluje dojem, že autor si není jistý patrností ukotvení svého díla v prostoru a čase. Stručně řečeno, texty ruší při vnímání muziky. Tři lidové texty už svou podstatou symbolizují spojení lidu a kraje – sebepůsobivější kraj bude pustinou, nenaplní li jej lidé svým životem, svými tradicemi a pověstmi. Ve zbývajících textech umělých zůstal T. Kočko na půl cesty, okouzlen krajem, ale neproniknul k lidem – pouze popisuje život v kraji, aniž by se dostal ke kořenům jak života, tak kraje. Dobře to vynikne při srovnání Moreny (celá T. Kočko) a Vesny (celá lidová) – pustíte-li si je v obráceném pořadí, uslyšíte proces inspirace a pochopení či nepochopení kraje a lidu velmi názorně. Vesna k Moreně se má asi jako strom k jmelí. Jakkoliv je T. Kočko muzikant excelentní a skladatel výborný, tak je zpěvák pouze prostřední. Zejména v recitativech, v hlubších a deklamativních pasážích je znát nejistota v práci s hlasem (Morena), ve vyšších a táhlejších polohách zase nezní (V javorových horách) – prostě z kopce na kopec by se jako beskydský zbojník nedovolal. Snad nejlépe mu sedne projevem civilní a obsahem popisná poloha – Svatojan. Nejsilněji a nejkomplexněji (tzn. s nejméně rušivým textem) působí Beltine – zde zpívá Pavel Hanousek.
Hory jsou nejkrásnější na podzim. Pojedete-li do Beskyd a bude-li se vám tam líbit (určitě bude), po návratu si tuhle desku pořiďte. Hudba – řeč hor – ve vás bude evokovat vzpomínky na krásné barevné kopce a texty – řeč člověka – vám připomenou, že jste občas museli slézt do údolí a vyřídit otravné nezbytnosti života mezi lidmi.
Tomáš Kočko a Orchestr: Hodovnice, 52 min., Indies 2001
Hodovnice – Morena – Vesna – Čarodějka – Čaruju – Ze země – Pod májí – V javorových horách – Svatojan – Na loukách – Beltine – Godula.
