Více jak tři roky utekly ode dne, kdy jsem na pódiu poprvé spatřil tehdy začínající trampskou skupinu Tempo di vlak. Mám-li ji dnes porovnat s jejími „vrstevníky“, kapelami, které se na konci devadesátých let začaly objevovat na hudebních soutěžích, urazilo od té doby Tempo ojediněle dlouhou cestu. Zcela po právu se proto nyní těší velké divácké přízni, bulvární novináři by se asi nestyděli použít slovíčko „boom“. Tempo di boom.
Rok 2002 přinesl Tempu mimo přesvědčivého úspěchu na Zahradě (1. místo v soutěži o Krtečka) také premiérovou dlouhohrající desku. Šuškalo se, že ji vydají České dráhy, což mohl být nejen v kontextu s názvem kapely, ale i pro textový obsah písní a koneckonců vlastně vůbec kvůli celému „ježdění ven“, hezký vtípek. Nakonec to sice s ČD nedopadlo, ale nahrávky se produkčně ujal Vláďa Casey Růža, člověk, jehož jméno je s dráhou a kolejemi spojeno více než jen v jedné písni Pavla Dobeše.
Desku svižně zahajuje píseň Príma den, z níž na jednu stranu dýchne pohoda, která se ponese celým albem, na stranu druhou je v textu vyčerpána skoro všechna tématická náplň, o které se ve zbytku desky bude zpívat stále dokola. Klasické železniční ikony jako vlak, perón či trať, zpívání s kamarády, vyznání lásky k přírodě a brouzdání v ní. Je však pravda, že nekomplikovanost zde přináší hitovost, posluchače nutí k pobrukování, píseň snadno utkví v mysli, a je vyhráno. V další písničce (Půlnoční nádraží), která v refrénu přechází do jakéhosi ryvolovského „retro stylu“, se kurz hudebně změní, textově nikoliv. Jak album ubíhá, je vidět, že Tempo di vlak je mnohem vynalézavější muzikantsky, než textařsky. Ačkoliv kapela nepředvádí instrumentální ekvilibristiku, jako to měl ve zvyku s Tempem často srovnávaný Magison, je její zvuk dostatečně pestrý. Zato texty se postupně slévají v jeden víceméně univerzální. Byť je s českým jazykem zacházeno velice korektně, s citem pro dynamiku a rytmiku verše a bez zbytečného otáčení přízvuků, neuškodila by trocha invence, jako tomu je například v písni Pro listí. Ta mi přijde jako z úplně jiného světa, dobrý příklad toho, že i ve stokrát omletých tématech se dají najít nové metafory a chytré pointy.
Konkrétně v Pro listí došlo zároveň k dokonalému splynutí obou elementárních složek písně, tedy textu a melodie, čehož výsledek je vždy skvělý. Na tuto činnost má Tempo di vlak zdá se talent, protože to výtečně klape i v dalších písničkách, jako třebas Zamrzla láska, Poslední vlak či Jackovi. Poslední jmenovaná sice nepochází z dílny dvorních autorů Tempa (jde o dar od Vládi Šaolína Konopase), ale kapela si smlsla na aranžmá a dynamice, čímž byl dojem z celé písně umocněn. A najednou je jedno, že se zase zpívá o vlaku, že na střeše sedí obligátní hobo a romanticky jede bůhví kam. Dohromady to prostě dává smysl.
Písním, kde se vzácné kouzlo spojení „duše a těla“ tolik nezdařilo, pomáhá nahoru kvalitní pěvecký projev Tempa. Barva dvojhlasu zpěvaček evokuje přirovnání k duu Maršálková – Voborská, vůbec mi při poslechu tohoto CD v mysli často vytanuly asociace k desce Tulácký amulet od Pacifiku. Ve sborech je Tempo di vlak vybroušené, zajímavé momenty přijdou například když se hlasové party pustí do efektních „prolínaček“ (Duhová svítání, Vánoční).
Co kapele nelze upřít, je upřímnost, se kterou své písně podává. Nedá se nesouhlasit se slovy Mikiho Ryvoly ve sleevenote – o poctivé muzice. Z desky je cítit chuť dělat „vobyčejný písničky“, které se budou dobře zpívat, což je podtrženo bookletem s akordy, de facto maličkým zpěvníkem v ceně CD. Nebráním se této přímočarosti, jen si nejsem jistý, zda ponese své ovoce věčně.
Tempo di vlak: … pro listí, 2002 Casey, celk. čas: 44.36
Príma den – Půlnoční nádraží – Podzimní tón – Línej vlak – Konec léta – Poslední dráha – Vánoční – Cesty zpátky – Kolejí pár – Zimní – Než se rozední – Zamrzla láska – Pláň bez konce – Jackovi – Poslední vlak – Pro listí – Vzpomínky – Duhová svítání
