Press "Enter" to skip to content

VÁCLAV KOUBEK – POVÍDKY ZE ŽIVOTA

Koubek je obdivuhodný člověk. Co mě na něm fascinuje nejvíc – on vůbec nevypadá, že by byl divadelním a filmovým hercem, režisérem, spisovatelem, podnikatelem, cestovatelem či osobitým hudebníkem. Potkáte-li ho, bude to docela možná v hospodě před nebo po vystoupení, bude s vámi sedět u pivečka a vy ho budete tipovat spíše na štamgasta, kotelníka či snad nějakého pastýře (čímž se v minulosti také živil). Ale po takovém posezení u stolu ve vás zcela jistě zůstane vzpomínka na skvělého vypravěče a baviče.

Mnoho z historek, které vypráví během svých vystoupení, je sepsáno právě v té knížce, která přede mnou leží na stole. Názvy jednotlivých částí hovoří poměrně přesně o svém obsahu. Hospodské povídky se buď odehrávají v hospodě, nebo vypráví o hospodských existencích, případně se jedná o příběhy jako ušité pro klábosení nad plnými sklenicemi. Nejde tu ovšem o nějaké bohapusté tlachání, v těch povídkách jsou ukryté lidské osudy, které mohou padnout k vašim konkrétním známým i nebo možná i vám osobně. Tragikomický podtón však čtenáře ujišťuje, že vůbec nemusí být zle a že se můžou stát horší věci. Příkladem „optimismu v pesimismu“ je povídka Já a můj táta, což je příběh vyprávěný malým klukem, synem rozvedeného alkoholika a záletníka. Díky podání (a teď nemyslím živý přednes, ale způsob psaní) je na první pohled neutěšená situace dítěte vlastně k popukání, protože opravdu jde o to, odkud se na to člověk dívá. Dovolím si pár citací:

Táta mě každý ráno vodil do školky a zpět si mě braly všelijaké tety. Teta Hela mě vždycky brala do cukrárny, bulela a říkala:
„Ty nešťastnej chudáčku.“
Teta Božena se zas pokaždé čertila, když mne měla obléknout, neboť já jsem se nechtěl nechat ošahávat a každou chvíli jsem ji kousnul. Tetu Zuzku jsem měl nejraději. Mluvila se mnou jako s dospělým a nechávala mě kouřit. Zkrátka jsem měl maminek tucet a všichni mi je záviděli.

Ale to už se mi blížilo šest a já měl jít do školy. Moc se mi tam nechtělo, a tak táta říkal, ať dělám blbýho, že pudu až za rok. Školní komise se opravdu na mě koukala jak tetky do kočáru, a když jsem místo odpovědí šel chytat mouchy na okno, tak mě zas útrpně pustili.

Na chatě rozsvítil petrolejku, nabral do škopku vodu a zatímco já drkotal zuby, on roztápěl kamna. Jen se však udělalo v boudě vlažno, musel zase otevřít dveře, protože komín hulil dovnitř. Pak kamna obvykle čapla a začalo být pomalu krásně. Táta si udělal grog, mně slabej a pak ucpával fuky nebo pouštěl myši, co se přes tejden chytly do pasti.

Přišlo léto a já chodil s tátou na ryby. Táta hlídal splávek a já porybnýho. Jednou nás načapal a táta to hodil na mě, že teď právě přišel a právě mi chtěl domluvit. To od něj nebylo hezký, ale zabralo to a porybnej šel po svých. Táta říkal, že lhát se může, když jde o dobrou věc. Štika byla fakt dobrá věc.

Povídky Vesnické jsou více ze života autora, když popisují život rodiny, která se rozhodne opustit metropoli a odstěhuje se na zapadlý venkov. Samozřejmě, že i zde se jedná hlavně o humorné příhody měšťáckých přistěhovalců, ale mě osobně zaujala mnohem více druhá tvář Vesnických povídek, psaná neviditelným inkoustem z citrónové šťávy, neuzavřená jednotlivými kapitolami, ale táhnoucí se od první do poslední strany. Tvář, za níž spatříte člověka schopného učinit životní rozhodnutí z minuty na minutu a během téhle chvilky zahodit vše, co dosud získal, za hlavu.

Závěr knihy je bravurně vylíčeným cestopisem. Než se sem prokousáte, budete už Koubka trochu znát, takže vás nepřekvapí, že se s minimem věcí ocitne v Indii, bez jakéhokoli plánu a přesto ne nazdařbůh. A že tam neprochází po turistických trasách, ale dva měsíce se protlouká způsobem vpravdě dobrodružným. Karí povídky vystihují indické klima (nejen meteorologické), které během pár dní dokáže převrátit evropský žebříček hodnot a změnit člověka i na delší čas, ne-li navždy. Zažije to každý návštěvník Asie, ale věrohodných a autentických podání není tolik – Karí povídky mezi ně však patří.

Od koupi této brožurky by čtenáře mohla zrazovat asi jediná věc. Požitek z četby třeba takové Nirvány (celou povídku si můžete přečíst na Koubkových stránkách) se asi těžko může rovnat autorskému přednesu. Na druhou stranu má kniha zas tu výhodu, že se nechá číst několikrát. A o tohle si povídky Václava Koubka samy říkají.

David Jirků

David Jirků