Přemýšlel jsem, jaký nadpis dát tomuto svému povídání, ale cokoliv jiného by nevystihovalo vážnost situace.
…gejzír nevkusného opojení elektronickými skřeky Nejvíce zla vznikne, když se někdo rozhodne za každou cenu konat dobro. Tímhle příslovím by se asi nejvíc dal charakterizovat počin, či spíše jen čin Karla Vágnera. On to myslel dobře a také napsal krásné vyznání do sleevenote desky Po babičce klokočí, kde „největší hity dvojice Suchý-Šlitr zpívá Jiří Suchý“. Bohužel po poslechu CD to vyznání vypadá spíš jako obhajoba. Kdyby bylo CD natočeno po povodních, pochopil bych to jako snahu nějak si vydělat na obnovu divadla, ale vzhledem k tomu, že bylo natočeno před povodněmi, vidím následnou povodeň spíš jako trest boží.
Na první pohled nic nevaruje – Jiří Suchý se usmívá z obalu, na seznamu je obvyklý počet obvyklých semaforských hitů, při bližším zkoumání objevíme, že hudbu nahrál „Orchestr Karla Vágnera“, posluchač si řekne, dobrý, to bude standardní sound a koupí si to. Po vložení do přehrávače má ale pocit, že mu placičku v obchodě vyměnili. Orchestr Karla Vágnera je v tomto případě (alespoň soudě podle výsledku) totéž, jako Akáty (S. Chmelík promine) – tedy především elektronické zvuky s minimem opravdových nástrojů. Ostatně, jsou ze stejné vydavatelské stáje. Ovšem zatímco Akáty se věnují trampské muzice a znají limity své i posluchačstva a nepouštějí se do rozsáhlých dráždivých experimentů, ale prostě jen doprovázejí sólistu, Orchestr Karla Vágnera na desce předvádí gejzír nevkusného opojení elektronickými skřeky. Pokud se pamatujete na (zatím poslední) desku Karla Tampiera, tak je to přesně ono.
Pokus o modernizaci písniček pomocí elektronických zvuků, buď naprosto nectících atmosféru písně nebo jí podtrhávajících tím nejprimitivnějším způsobem (když se zpívá o kočce, tak se mňouká). Pokus navíc svou moderností na úrovni sedmdesátých let, co se týče zvuku a použití elektroniky. Starší posluchače to naštve, mladší rozesměje a řeknou si: Tak tohle je ten Semafor? Pěkně děkujeme! Sem tam se sice ozve banjo, ale kdo ví, jakého je původu. Aranžovali Petr Malásek (to je spíš velký sek) a Vladimír Popelka (Popelkou bude teď zřejmě to CD). Ta hudba je natolik intenzívní a rušivá, že na nic jiného nemáte pomyšlení.
Nic na tom nezachrání kvalita melodií (ty jsou ostatně docela potlačeny), ani kvalitní texty a vždy perfektní projev J. Suchého. Ani se mi nechce se u nich déle zastavovat. Kdybych mohl, chtěl bych na CD jen zpěv J. Suchého před mícháním s hudbou.
Jiří Suchý: Po babičce klokočí, Multisonic 2002 , 39 min.
Mississippi, Dítě školou povinné, Klokočí, Co já všechno dovedu, Máme rádi zvířata, Purpura, Králíku, Sluníčko, Pramínek vlasů, Píseň o vyšinutém trpaslíkovi, Cha-cha, Kočka na okně, Klokočí
