Vydáno vlatním nákladem. Rok vydání: 2001. Žánr: folk Celkové hodnocení: dobré
Začalo to obyčejným e-mailem, jakých dostávám desítky. Kapela, o které jsem vůbec nic nevěděl, mi nabízela do rádia svou nahrávku. A protože takové nabídky neodmítám, slíbil jsem Vltavínu, že si album Na moři rád poslechnu. A i když mě málokterý debut prakticky neznámé kapely zaujme na první poslech, tentokrát se tak stalo.
Vltavín v současné sestavě
Převzato z webu kapely Členové Vltavínu pocházejí z bližšího či vzdálenějšího okolí Liberce. Sama sebe kapela zařazuje do „folk & country music“, jak se dočtete na obalu CD, ovšem country jsem na albu nenašel (snad s výjimkou jedné písně). Převažuje folk, případně velmi nesmělý folkrock. Bubeníka kapela nemá v základní sestavě, host Pavel Polčák hraje možná až příliš jemně, místy mám pocit, že jsou bubny spíše automatické.
Začátek alba je laděný do latiny, takový nerezoidní (píseň Na moři). Počáteční kombinace zpěvu a perkusí se poslouchá velmi příjemně – kapela tedy dostatečně naláká posluchače už při první skladbě. Následuje klavírní balada Bare blues, která spíše zaujme spíše textem než melodií. Je to bajka o písničce („či snad její první sloce“), ve které můžete nacházet různé skryté významy. O něco hůře dopadl text Kdo z vás ví, kam jednou půjde s pokusem o filozofické poselství, které nakonec vyznívá jako klišé: „Jen svou zemi jsem míval rád / tu svou zem, v který chci spát.“
Takhle podobně proplouváte albem opravdu jako na moři. Střídají se mainstreamové folkové písničky (Když písnička má říž) s lehkou latinou (Kámoš) a decentním folkrockem (Pád). Zpěv ani jednoho ze sólistů nijak zvlášť nepřesahuje běžný folkový standard, ale zároveň se kapela za svůj vokální projev rozhodně nemusí stydět. Místy mi pouze vadí zbytečné manýry s protahováním závěrečných slabik („svou-ou-ou“ v Pádu).
Tak jako kapela své album přesvědčivě zahájila, podobně silně i končí. Svou „vlajkovou“ píseň Vltavín si nechala právě na závěr. Skladbu, laděnou do blues, věnovala skupina mimo jiné Jaroslavu Foglarovi, což dokládají narážky na Rychlé šípy v textu. Instrumentální codou alba je Vltavín II v jakémsi retro stylu se šploucháním vody.
Propluli jsme s Vltavínem jeho nahrávkou, avšak já se na závěr vrátím k písni č. 3. Jmenuje se Nálada a je to právě ona, která mě dostala na první poslech. Nedá se sice říct, že jde o nějaké hudební nebo textové novátorství, ale melodie i interpretace jsou tak přesvědčivé, že za ně nominuji Vltavín na svůj objev poslední doby. A tím pádem odpouštím i chybičky, kterých na desce pár je. Ale do budoucna bych se – být součástí Vltavínu – nebál trošičku přitvrdit a hlavně bych se odpoutal od některých textových klišé.
