Vodopád je tradiční bluegrassová skupina ze středního Slovenska – dalo by se jednoduše říct a popsat tak skupinu a posluchač si odvodí i repertoár na CD. Přeci jen se ale domnívám, že si kapel pár slov zaslouží – má už slušnou historii.
Poprvé jsem se s ní setkal na jakémsi výběru Opusu, ještě na LP na začátku let devadesátých, pak mi nějak zmizeli, mezitím natočili trojici alb a nyní se objevili s eponymním CD a doplňujícím vročením 1983-2003. Tím máme určenu i dobu existence kapely a také průřez jejím repertoárem.
Skupinu v současnosti tvoří Ondro Paciga (kontrabas,zpěv, kapelník), Martin Molčan (dobro), Eva Lukáčová (perkuse, zpěv), Cyro Kováč (banjo),Majo Húsenica (kytara, zpěv), Peter Onderuf (kytara, zpěv), Jano Medveď (kytara, zpěv) a Mišo Kováč (housle). Už z obsazení je vidět, že se nespecializují jen úzce na bluegrass, ale že jejich záběr je širší – dvacet let by nevydrželi hrát jen na specializovaných bluegrassových akcích, a tak zvládají i bály, estrády a podobně s písničkami countryovými či tradičně trampskými. Tato šíře záběru se promítla i do tohoto alba, což je logické a v pořádku, protože je to rekapitulace 20 let existence kapely, současně to ale celé album trochu rozostřuje – je třeba mít na paměti, že se album odkazuje na těch 20 let. Pro posouzení aktuálního výkonu kapely bych dal přednost řadovce.
Na CD najdeme převzatou klasiku (Auld Lang Syne či trošku swingový Honky Tonk, či Tico-Tico), i instrumentálky, ale převažují vlastní skladby členů kapely. Zpívané písně textovala většinou zpěvačka Eva Lukáčová nebo Vladimír Kalický či O.Paciga. Vlastní skladby ( a pokud jsou ještě navíc ve svižnějším tempu, u pomalých skladeb trošku vykukuje nějaká nejistota…) vycházejí asi nejsilněji, protože u převzatých věcí kapela moc osobního vkladu nedodala (pochopitelně – aby nepopudila bálové či estrádní publikum- výjimka viz dále). U instrumentálek jednoznačně kladně upoutá zrychlená Auld Lang Syne (to už není valčík, ale skoro kvapík) , ale Tico-Tico bych si dovedl představit zahranou důrazněji.
Vlastní skladby mají přirozenou slovenskou melodičnost, standardní textový příběh (většinou popis) a jednotliví muzikanti podávají výkon, sloužící především celku kapely. Jistější je skupina v rychlejších skladbách ( doporučuji: Na cestách nebo Falošný hráč ) a potom v těch prokazatelně starších (Železnička, nebo Vodopád či Stará kára, které byly už na zmiňovaném LP Opusu). Eva Lukáčová zpívá s příjemnou znalostí věci a její interpretace je asi ze zpívajících členů kapely nejlepší, představuje se hned v několika polohách. Muži vládnou lépe nástroji (srovnejme co se týče zpěvu Na cestách se skladbou Mama, u skladby Rád hrám by mohl být doplněk… ale nerad zpievam, co se týče srovnání nástrojů a zpěvu v jedné skladbě, tak třeba Odchod klauna, a co se týče samotných nástrojů tak už zmiňované Tico-Tico, kterou ale vlastní skladba C. Kováča Čučoriedky dokonce ještě předstihuje).
Netvrdím, že Vodopád určuje směr muziky na Slovensku, ale znát jej znamená znát jeden z kamínků mozaiky slovenské countryové scény (nebo jeden ze základních kamenů, vzhledem k délce existence kapely), scény, která nám v poslední době chystá stále nějaká příjemná překvapení.
PS: Jen nevím, proč je na obalu stojatá voda, jakési jezero, když se kapela jmenuje po vodě pádící a padající….
