Vydavatel: ADDA
Rok vydání: 2001
Žánr: moderní country
Celkové hodnocení: horší průměr
Solidně zahraná muzika, která by mohla podbarvovat nějaký akční film z Divokého Západu (pardon, z Wild Westu). Navodí ve vás tu správnou atmosféru, avšak nic konkrétního si z ní nezapamatujete. Snad nějaký krátký motiv, ale takových jste už slyšeli… Přesně tak na mne působí instrumentální pasáže některých skladeb z alba Tanec duchů. Wild West vskutku hraje moderní country s velkým nasazením, písničky se pěkně poslouchají, leč trvalých a původních hodnot v nich mnoho nenacházím…
Pokud však v hudbě nehledáte originalitu, neprahnete po objevování nového a country vám nevadí, můžete se na Wild West s důvěrou obrátit. Nezklamou vás. O jejich albu se v žádném případě nedá říct, že je jednotvárné a nudné. Střídají se na něm skladby rychlé s baladami, k žánrové čistotě má celek také daleko. Tak třeba Drápy jsou svižný countryrock, v San Franciscu jde o jakýsi kompromis mezi moderním a tradičním pojetím žánru – v takřka popové melodii hraje výraznou úlohu banjo. A do třetice například A tak to teda mám je tvrdší rokenrol, který mi místy připomíná Janka Ledeckého a jeho Na ptáky jsme krátký. Z pomalých skladeb zmíním například jemnou závěrečnou Krajinu bílých míst nebo I když dávno jsem velká. První z nich začíná několika tóny klavíru a klávesovými plochami, druhá akustickou kytarou.
Hudba je tedy pestrá, i když v rámci daného žánru. V textech se kapela drží ještě více určitých klišé, která se s tvrdší variantou country pojí. Rychlejší skladby jsou samozřejmě o ženských, o pití, nechybějí „západní“ reálie jako například San Francisco přímo v názvu jedné písně. Za zdařilejší považuji poetické texty klidnějších kousků, například Pouta nebo Krajina bílých míst (kterou textoval a ve které si i zazpíval Honza Brož). Z množiny jakoby bezstarostných textů vybočuje titulní Tanec duchů, příběh o dobývání indiánské země bělochy. Není to sice téma v country muzice úplně nové (o bojích bělochů s indiány známe slavnější písně – Little Big Horn, Malý velký muž, Poraněný koleno a další), některé verše jako by přímo byly okopírované odjinud („dokud tráva bude růst“), přesto chválím odvahu zařadit na album opravdový příběh s dějem, který nelze poslouchat nesoustředěně.
Wild West – plakát Pokud jsem na začátku psal o solidně zahrané muzice, musím k pozitivům Wild Westu připočítat slušný zpěv. Pánové (Rostislav Coufal a Petr Havrda) se blýskli v rychlejších kouscích, zatímco hostující Monika Tomšíková tvoří jejich ráznému až rockovému projevu příjemný protiklad v baladách. Chválit musím za pečlivou (a tedy srozumitelnou) výslovnost, u zpěvačky za důsledné dodržování délky samohlásek.
Celkový dojem z alba si posluchač sice udělá na základě toho podstatného (textů, melodií, aranží a interpretace jednotlivých písní), avšak výsledek hodnocení mohou ovlivnit i zdánlivě drobné detaily. Proč například skladba č. 3 (Drápy) náhle skončí (úplně useknutě) a bez nějaké logiky na ni naváže náladou úplně jiná píseň č. 4 (I když dávno jsem velká)? To si cédéčko po natočení nikdo neposlechl? (Aha, ve sleeve-notu jsem si přečetl, že ten „překvapivý konec“ byl záměrný. Přesto se znovu ptám: Proč?)
Na závěr jsem si nechal drobnou poznámku k bookletu. Na něm si vydavatel dal záležet, opatřil jej kompletními texty a řadou fotografií. Přesto bych raději než detailní záběry na jednotlivé nástroje přivítal třeba rozpis, který z pánů zpěváků zpívá sólo v které písni. Ale to je opravdu jen drobný detail.
Celkový dojem? Napsal jsem ho už na začátku. Vcelku dobře zahraná muzika, příjemný zpěv, hudba i texty takové, jaké čekáte už při pohledu na kapelu na titulní fotografii. Leč nic nového pod sluncem. Spíše hudba k průtokovému poslechu než k zapamatování.
