Nová deska Copu – Bič – ukazuje docela dobře, že v bluegrassu nemusí existovat jen dvě cesty – tradiční, inklinující k co nejvěrnějšímu přiblížení se vzorům, a moderní, směřující hledáním až k newgrassu a teď už i mnohem dál. Že základ může být bluegrassový a forma přinejmenším písničková, pokud ne přímo folková. Že lze napsat text, který nejenže bude formálně v pořádku, ale bude mít i hlavu a patu a co víc – bude to příběh. Takových věcí pár na desce Bič je – kromě titulní písně kupříkladu i Derniéra. Je dobře, že Cop vsadil z velké části na vlastní tvorbu, nejen v textech, ale i v melodiích a pokud písničky přebírá, vtiskne jim svou značku – opět jako příklad poslouží titulní Bič. Z těch přebraných najdeme i na desce v krátké době už třetí verzi skladby Irish rain (Modrotisk – Irský déšť, Zimour – Irský sen). Cop si problémy s názvem nedělal, skladba se jmenuje Irish s podtitulem Vyliž (proč se to nepíše Vylish, aby to bylo stylové?) – stojí za to si tuto skladbu poslechnout ve všech třech českých verzích, pak pochopíte, v čem se Cop odlišuje od obyčejné bluegrassové kapely. Modrotisk i Zimour jí hrají pěkně, více či méně standardně, Zimour inklinuje ke country, Modrotisk spíše ke klasickému provedení, ani atmosféra jim nechybí, ale Cop ji hraje s odvazem a s vlastním nábojem. A podobné je to i s ostatními skladbami. Když už jsme u toho srovnávání, pusťte si třeba předchozí desku Copu – o ní M.Leicht také tvrdil, že je zlomová, ale o Biči bych mu to i věřil – a srovnejte: v prvním případě uslyšíte dobře zahraný bluegrass a v případě druhém – v případě Biče – pak plnokrevnou muziku, která vstřebala podněty z hudebního okolí, nepřerušila kontinuitu se svou minulostí a stačila vykročit po cestě, která možná bude alternativou ke dvěma možným pojetím bluegrassu, jak jsem psal výše. A až se pokocháte muzikou, soustřeďte se při poslechu i na texty-příběhy: stojí za to, zvláště ty Míšovy.
Aby ale nevznikl dojem, že máme před sebou vzor dokonalosti – jistota a suverenita, s jakou se zejména kapelník pohybuje v muzice, možná způsobuje mírnou ležérnost (nechci říci nedbalost) v dotažení některých veršů (ale nebudu citovat, tak zlé to zas není), možná i jistou rámcovost ve výslovnosti obtížnějších míst v textu (jaký je v tom poměr osobitosti a rutiny, je těžké posoudit, co když právě tohle dělá tu atmosféru?).
Nechci soudit, nakolik skupině prospěla obměna členů, desku natočila kapela ještě ve staré sestavě a zní jako velmi dobře rozjetá kapela. Přísloví říká, že přepřahat koně v trysku se nevyplácí (snad ten trysk by vysvětloval i diskuse, které přepřah zejména v Plzni vyvolal), a tak nevím, nakolik to, co je na desce, předvede teď Cop i na pódiu (viz obecná polemika jednoho z mých kolegů), ale věřím, že případné odchylky od studiového zvuku dokáže skupina na jevišti nahradit bezprostředností a strhujícím nasazením – teď nemyslím v tempu nebo v hlasitosti, ale v podání písničky, tak, že posluchač si řekne, že to ani jinak nechce slyšet, než jak to Cop hraje.
Cop …bič
Vydal JI-HO MUSIC 2000
celkový čas: 37:14
Mávej všem – Řeka – Bič – Tajný přání – Co dál – Nad ránem – Kdo – Mary Jane – Jednou – Irish (Vyliž) – Derniéra – Klíč ke vzpomínkám
