Mluvili jste v kapele o tom, jestli pro vás to umístění v citované anketě něco znamená, je to nějaký posun zase dále vpřed?
Když točila televize rozhovor s mým mužem, také dostal otázku, jestli si myslí, že nám to něco přinese, a můj muž řekl, že ne – a my si opravdu myslíme, že je dneska úplně jedno, jestli něco vyhrajete nebo ne.
Je to vaše první takovéhle ocenění?
Ne. My jsme vyhráli poměrně dost soutěží, z těch nejslavnějších asi Portu – několikrát diváckou Portu v Praze, diváckou Portu v Plzni, vyhráli jsme autorskou Portu, za přínos žánru jsme dostali Zlatou Portu. Potom v dobách, kdy jsme hráli na festivalech Juppa, jsme se objevovali v anketě časopisu Folk a Country – například naše desky: Omnia vincit amor… jsme měli po Nohavicovi na druhém místě a o dva roky později byly Větrné mlýny na třetím místě. Těch úspěchů bylo docela dost.
Proč myslíš, že zrovna tahle písnička se ve Zlatém tuctu umístila, čím je tak výjimečná?
Myslím, že měla čas těch deset let, aby ji lidé poznali, potom je to titulní píseň desky a je jednoduché si zapamatovat její název, to je další důvod; té desky se prodalo asi 18 000 kusů, takže mezi lidi se to dostalo, určitě si ji spousta lidí nahrálo, co si budeme povídat… a když se ještě vrátím k těm oceněním, tak za ni jsme dostali tu autorskou Portu – a to byl jeden jediný rok, kdy tuhle cenu udělovalo publikum. (Nás v podstatě nikdy porota složená z odborníků neocenila, ani interpretační Portu jsme nikdy nezískali, vždycky jenom diváckou.) Já doufám, že ta písnička je prostě hezká, zpěvná, že se líbí, ten text taky „o něčem“ je. Už jsem na ni dokonce slyšela parodii, a to je, mám dojem, známka určité popularity.
Jaké to je, zpívat ve výjimečné kapele, která tu asi nemá obdoby? A jak se cítíš mezi zpěvačkami na české folkové špičce – myslím díky tvému neobvykle zabarvenému hlasu?
Klíč existuje devatenáct let – vlastně dneska už zbyl z původní sestavy jen Jarda (Pavlin manžel a kapelník) a já, tři roky je nová sestava. My jsme začínali původně jako trampská kapela, to je vlastně po těch letech legrační, hráli jsme i převzaté písničky, a náš repertoár se pak měnil postupně. Máme radost, že všechny naše písničky jsou původní a že jsme získali skvělého textaře, pana Tomáše Vondrovice. Myslím si, že jeho texty jsou nádherné a umocňují Jardovy melodie. Kapela má díky nástrojovému obsazení blízko k vážné muzice, a tím, že přišli do kapely úžasní muzikanti, kteří mají vzdělání – AMU, konzervatoře, tak možná cítím, že ta muzika je zahraná tak, jak si ji představujeme, ale jestli jsme výjimeční – těžko posoudit. A s tím mým hlasem – sice zní, že je hodně hluboký, ale tak to úplně není. Já si pamatuji, že když jsme se někde potkaly s Pavlínou Jíšovou a Šárkou Benetkovou, tak říkaly, že si zkoušely moji polohu hlasu, protože každá zpěvačka si zkouší, jak moc může zpívat nahoru nebo dolů, a obě říkaly, že to opravdu není tolik hluboko. Já zazpívám třeba malé Cis, ale ne stoprocentně, a to není tak výjimečné. Můj hlas má zkrátka takovou barvu, že zní hodně hluboko. A právě ta barva je prý neobvyklá. Já se ovšem slyším už třicet pět let, proto mi připadá úplně normální.
Když už jsi mluvila o těch devatenácti letech s Jardou, tak – jaké to je, žít i pracovat spolu – nelezete si někdy už na nervy?
Já si někdy říkám, že máme asi svatozář. Protože když jsem neučila (Pavla učí na prvním stupni ZŠ) a byla jsem doma, tak jsme byli pořád spolu. Doma spolu, na koncertech spolu – neuvěřitelné. Samozřejmě, občas si lezeme na nervy, jako všichni manželé, ale myslím si, že to zvládáme velmi dobře. Já jsem trochu tolerantnější než Jarda, ale on zase vycítí, kdy jsem nervózní a unavená, a ví, co má a nemá říkat. Takže je to tolerance a zvyk – a samozřejmě se máme ještě rádi. Když jsme spolu začali chodit, tak jsme byli šťastní, že máme společného koníčka, byli jsme pyšní na první úspěchy a moc nás bavilo, že si spolu zazpíváme. Pořád nás to drží pohromadě – musím ale říct, že mě dneska už muzika baví víc než Jardu…
Otázka poněkud soukromého rázu: dřív byla spoluúčast v kapele, nebo jste spolu dřív chodili?
Já jsem byla v kapele a Jarda přišel po půlroce po mně. V září 1982 přišel a v prosinci jsme spolu začali chodit. Mně bylo sedmnáct a jemu připadalo legrační, že jsem tak mladá, protože mě poznal, když mně bylo ještě šestnáct a jemu už dvaadvacet. Jeho rodiče našemu vztahu moc nevěřili, nějaká sedmnáctiletá holka z Prahy, to nevydrží… a vydrželo.
Přeskočme na tvé hudební vzdělání: máš Ježkovu konzervatoř, proč jsi ji začala studovat? Chtěla jsi být ve zpěvu profesionálnější?
Za všechno může můj muž. Já mám zpívání ráda odjakživa, ale když jsem byla malinká, tak jsem měla jen zbytky sluchu, devětatřicetkrát mi píchali uši a hrozně špatně jsem slyšela, a nepoznala jsem ani to, jestli jde melodie nahoru nebo dolů. Ale moje maminka říkala, že už když jsem si hrála s panenkami, tak jsem nemluvila, ale všechno jsem jim zpívala.
Křivdy jsem pociťovala ve školce, protože když jsme nacvičovali písničky na besídky, tak všechny paní učitelky mi vždycky zakazovaly zpívat, říkaly „Pavlínka bude jen otvírat pusinku…“. To mi bylo moc líto, ale pravda je, že jsem už jako dítě měla ten hlas hlubší, a poměrně silný, v podstatě „tuří“…
A i potom ve škole mi zakazovali zpívat, protože jsem opravdu zpívala falešně a ošklivě. Ale přesto jsem vytrvala, měla jsem silnou vůli a chuť do muziky. K tomu falešnému zpěvu jsem ve čtvrté třídě přidala kytaru. Pak se dodatečně zjistilo, že ty falešnosti vyplývaly z toho, že můj dětský hlas byl hlubší, a jak jsou všechny dětské písničky ve vyšších polohách, tak jsem to neuměla vyzpívat – a tím jsem zpívala falešně. Když jsem začala lépe slyšet, už jsem poznala, že jde melodie nahoru – dolů, ale zase jsem se neuměla jakoby přizpůsobit těm vysokým tóninám. Pak mi jeden kluk v osmé třídě řekl, že docela dobře zpívám, mimochodem, ten kluk zpívá dneska v Brutusu, a taky byl potom na Ježkově konzervatoři, tak ten mi to první řekl a já jsem to oplakala, protože jsem si myslela, že se mi směje, protože na chválu jsem určitě zvyklá nebyla.
Potom na jaře 1982, to mi bylo šestnáct, jsme založili kapelu složenou z vedoucích a instruktorů, kteří pracovali s dětmi. Jak už jsem řekla, do této kapely přišel v září můj budoucí muž. A ten si všiml, že v mém hlase je něco zvláštního, co neznal, a napsal pro mě první písničku. Proto říkám, že za všechno může můj muž. Začal pro mě psát písničky v těch tóninách, které mi sedly a chtěl, abych ve zpěvu něčeho dosáhla. A tak já jsem ve svých osmnácti začala chodit do LŠU. Po roce jsem zkusila, opět na Jardovu radu, přijímací zkoušky na Ježkovu konzervatoř. Mě by to nenapadlo. Tam mě přijali, přestože v té době tam brali třeba šestnáct lidí ze sto dvaceti. Při těch přijímačkách jsem pochopila, že mě vezmou, protože já jsem šla do zkoušecí místnosti těsně za korepetitorem, což on nevěděl a té porotě řekl: „Tak, teď vám vedu něco zajímavého.“ To mě přirozeně povzbudilo, a tak jsem to zvládla celkem dobře. Jsem té škole moc vděčná, určitě se mi rozšířily obzory a hodně jsem se naučila. I když si myslím, že hodně práce je vždy na člověku, který se chce učit, chce něco dokázat. Mně se tam ale líbilo, jsou tam skvělí učitelé – někteří… (smích)
Dobře, tobě ta škola takhle pomohla. Myslíš si, že by třeba folkový zpěvák měl chodit aspoň do lidušky nebo že by měl vystudovat takovouhle konzervatoř?
Někdo má obrovský talent, že nemusí cvičit, a „je to tam“, ale takových lidí je málo. Když vám někdo poradí, co máte udělat, aby to znělo tak a tak, dá se hodně věcí naučit, a skoro i nezpěvák se může naučit zpívat. Jsou to zkušenosti, které může předat třeba učitel, a já myslím, že každý zpěvák by měl někdy zažít nějaké hodiny zpěvu. Například sama na sobě jsem pozorovala, než jsem se začala učit zpívat, že jsme s Klíčem nemohli mít zkoušku před koncertem, protože při té zkoušce jsme se „vyřvali“, hlasivky to nevydržely. Hlasová technika je určitě potřeba i z těchto důvodů. A když má ještě k tomu někdo (třeba já) nedomykavost hlasivky, tak by si zničil hlas. Dneska oproti tomu zpíváme čtyři koncerty za sebou a mně to nevadí – a ty koncerty jsou dvě a půl hodiny. Takže já si myslím, že folkařům nějaké hodiny zpěvu rozhodně neuškodí.
Takže myslíš, pro jistotu začít už od dětství?
Ne, to ne. Tady je určité nebezpečí, když už malé děti chodí na sólový zpěv, že je někteří učitelé tlačí do klasiky, a hodně dětí má potom hlas zkažený, protože ten hlas je ještě dětský, ale zní jako dospělý. To mi nejde dohromady, zní to nepřirozeně. Já tvrdím, že takové to „přírodní“ zpívání, normální neboli folkové, když se začne kolem dvaceti, že je ještě čas, hlas je tvárný pořád. Na rozdíl od nástroje, třeba u houslí, to nedohoníte, ale zpěv ano. Ale dětem se takhle může ublížit.
Když jsme u těch zpěváků a zpěvaček, kdo z naší domácí folkové scény ti přijde zajímavý (nebo nejzajímavější) v současné době?
Já mám ráda hlavně Lenku Slabou. Sice žije v Kanadě a dlouho jsem ji neslyšela, ale to je pro mě vzor profesionality, krásného hlasu, projevu, a mrzí mě, že tady jsou odborníci, kteří hodnotí různé desky, písničky, zpěv, a že Lenku podle mě pořádně nedocenili. Vydala svoji sólovou desku, já neříkám, že ta deska je celkově skvělá, ale pěvecky je určitě výborná. A například Jiří Černý, ať jmenuji konkrétně, klidně napsal, že Lenka Slabá je dobrá zpěvačka do refrénů u Žalmana, ale že na sólovou desku nemá. A to já nemůžu unést, mám zkrátka někdy pocit, že u nás se hodnotí nějaké divné věci, kvalita se neuznává, a čím jsou ty věci divnější, tím je to pro ty kritiky lepší, čemuž já nerozumím.
Pěvecky se mi ještě líbí Alice Holubová z Hradišťanu, ta má celkově takový kultivovaný projev, pak jsem vždycky měla ráda Zdeničku Tichotovou, má takový podmanivý hlas. A z těch mladších zpěvaček se mi teď moc líbí Žofka Kabelková, to je obrovský talent, musí zapracovat na repertoáru, ale hlasově je to talent, v sedmnácti letech je opravdu dobrá. Dál mám hodně ráda Radku Fišarovou. Zažila jsem její absolventský koncert na konzervatoři, a že jsem zvyklá na ledacos, za tu dlouhou dobu, co se věnuju muzice. Ale tady na tom koncertě jsem seděla, ona zpívala jednu písničku za druhou, měla jich asi třiadvacet, a já jsem cítila, že mi padá čelist, a na konci mi skoro tekly slzy. Ona je tak úžasná, ale – kde je, hrála hlavní roli v Evitě, ale není vůbec vidět. Podle mě je Radka jedna z vůbec nejlepších zpěvaček, když vezmu nejen folk, ale i populární muziku. Ze starších zpěvaček všech žánrů mám hodně ráda Hanu Hegerovou, Marii Rottrovou. A ze zpěváků mám úplně nejradši Matušku, když ho slyším, tak mi běhá mráz po zádech… Pak se mi moc líbí Kryl, jeho hlas i písničky, z jeho projevu mě také mrazí. Křesťana mám ráda, Nohavicu, pěkně barevný hlas má i Wabi Daněk, Žalman…
Změňme téma. Spolupracuješ stále ještě s nějakými cikánskými kapelami?
Měla jsem s cikánskou cimbálovkou pana Feča jeden koncert v Divadle komedie a doufám, že ne poslední.
Zpíváš romsky?
Ano, romsky.
Jaké to je?
Mně to nevadí. Dostanu to napsané, foneticky, oni mi ještě řeknou, jak to mám zpívat. Já jsem pyšná, že mě vzali, protože Romové mezi sebe málokoho přijmou. Myslím si, když bílý neboli gadžo zpívá cikánskou muziku, že to neodsuzují, ale neberou. Mají proč, bílí tu jejich muziku cítí jinak. Já když jsem šla do jejich kapely na konkurs, tak jsem si říkala – tak, teď se ukáže. Protože deset let zpívám pseudocikánské písničky, které píše Jarda – a vždycky jsem si říkala, jestli tady zrovna sedí nějaký Rom, co tomu asi říká… Tohle je cimbálovka, kde mají všichni konzervatoř a hrají z partitury, já jsem byla překvapená, cimbálovka z partitury, ale když kapelník řekne, dáme si tuhle písničku v A dur, a ona je napsaná v jiné tónině, tak jim to nedělá problémy, oni jsou úžasní improvizátoři. Takže ti muzikanti jsou skvělí, protože umí perfektně noty a zároveň umí improvizovat, což umí málokdo. Tudíž jsem na to pyšná, že je můj zpěv zaujal a že se mnou chtějí spolupracovat, a mně to zase dává něco jiného než Klíč.
Poslední, tak trochu klasická otázka: Co teď s Klíčem v nejbližší době chystáte?
My vůbec nevíme, co s Klíčem bude, jestli vůbec přežijeme tuhle dobu. Máme devatenáct let a můj muž teď každou chvíli říká, že to snad „doklepeme“ do dvaceti a pak toho necháme. Takže pro mě je tahle otázka dost bolestivá, protože opravdu vůbec nevím, co bude. Dnešní situace v kultuře je dost hrozná, to by bylo na dlouhé povídání, ale vypadá to tak, že muzikou se zřejmě neuživíme. A můj muž je typ, že když něco dělá, dělá to na sto procent, takže není ochoten chodit do práce a zároveň se věnovat muzice jako koníčku. On když připravuje desku, tak ji připravuje rok, protože musí vymyslet hudbu, pak ji připravit k otextování, a navíc všechno aranžuje v notách, takže deska, to je tlustý štos partitur. Naposled připravil desku pro děti, což je 350 stránek partitur. Takže my v Klíči víme, že když Jarda nastoupí do práce, tak muzika končí, a pokud se tím neuživíme, tak do té práce nastoupit musí, protože my jsme v kapele oba, máme dítě, a to není žádná legrace. To je jeden problém, druhý je v tom, že jsme měli smlouvu na to, že vydáme desku pro děti, která je tedy připravená, hotová, celé září jsme měli točit, studio bylo objednané, muzikanti – hosté objednaní, texty zaplacené, práce udělaná, obal objednaný, a týden před vypuknutím se vydavatel definitivně rozhodl, že desky se celkově málo prodávají, takže není ochoten desku vydat. Zrušil vlastně roční práci mého manžela (kterou Jardovi samozřejmě nezaplatil). Ublížil i členům kapely, kteří počítali s natáčením a věnovali přípravě také spoustu času a práce. My teď budeme hledat sponzory, vydavatele, a budeme se snažit, aby deska vůbec někdy vyšla. Takže v takovéhle situaci je Klíč, v hrozné. Nicméně doufáme, že všechno zlé se v dobré obrátí, protože nás povzbuzují nesmírně krásné odezvy na naše koncerty a desky, za které moc děkujeme.
Za příjemný rozhovor poděkovala
Manča Sršňová
