Něco přes tři roky od objevení se na folkové scéně vydává první album. Něco přes tři roky od objevu jejího velikého talentu, něco přes tři roky tvorby písničkářky, něco přes tři roky zpívání a hraní, něco přes tři roky života. V roce 2000 v anketě časopisu F&C obdržela Zlatý klíč v kategorii Objev roku, získala cenu Krtečka na festivalu Zahrada a interpretační Portu. Tři roky nato nám písničkářka Žofie Kabelková přináší své první album s prostým názvem: Žiju.
A to album je stejné i složité, jako Žofie sama. Žofie jako písničkářka, jako autorka, jako interpretka, jako nositelka nálad, poetiky, neklidu, otázek a zamyšlení. Navíc rozpoznatelná, nepřehlédnutelná osobnost. A aby věc nebyla vůbec jednoduchá, přizvala si k realizaci alba muzikanty s velkým M, jako Stano Palúch, Mišo Vavro, Juraj Griglák, Peter Solárik, Petra Klementová, Rado Tariška, Miloš Makovský a Zdeněk Král. S nimi natočila ve studiu J v Trnavě 13 písní, kde nástrojové základy za sebe nechala hrát sic zkušené muzikanty, ale přece jen ve studiové situaci, s možným rizikem, že se na hony vzdálí vlastní běžné interpretaci, možná i interpretaci původních myšlenek. Do takových projektů se přece pouští pouze zkušení autoři, a ani ti si za sebe nenechají hrát vše. K pochopení tohoto kroku je třeba aspoň trochu poznat Žofii a potom je možné jí věřit i zdůvodnit si, proč se tento projekt povedl.
Především by jí byl interpretační prostor daný pouze doprovodem vlastní kytary asi velmi nedostatečný. Dokazovala to v minulosti velmi často. Vždy se potřebovala dostat za hranice svých charakteristických balad, snad aby ukázala, že tady je zatím nejvíc doma, ale Země pro Žití je přeci neobyčejně veliká! Tak proč se tedy svazovat jednotvárným hudebním doprovodem a stylem, protože Žofii jde víc o myšlenky a tam, kde je v nejistotě, vsadí to na svůj autorský talent. Sotva někdo uvěří, že ucelený a zdařilý výsledek je jen a jen dílem mistrně odvedeného řemesla producentova.
Hned první skladba alba – Stanu se břízou je tak trochu zvláštní. Žofie je autorkou hudby, Ivo Cicvárek textu a hraje doprovodná kapela. Už jsem ji slyšel hranou v různých sestavách, nejblíž připomíná styl kapely Ivo Cicvárka – Oko, pouze s poněkud konvenčním aranžmá bicích si zde jist nejsem, určitě to stálo za větší experiment, ostatní nástroje i hudba sama k tomu přímo vybízejí. Následují dvě písně od Ivo Cicvárka: Kaleidoskop a Staré cesty. Ivo je trochu jiný autor než Žofie, má už ten náš svět trochu víc přečtený a je blíž, než Žofie, k melodickému folku. O to překvapující, opravdový a svěží je interpretační výsledek. V melodickém kontrastu následuje táhlá melancholická balada Pod studenou cíchou, která připomíná lidové motivy a zároveň tvorbu klasických autorů kolem Vrchoviny, neblíž možná Bohuslava Martinů. Noční seance je názorným příkladem, jak a čím se Žofie liší od svých stejně starých písničkářských kolegů. Žádný teenagerský afekt a černobílé vidění v textech. Podivuhodně vyspěle jsou popsány věci prosté a prostým způsobem věci složitější a věci vážné tak, že jsme ochotni uvěřit a přemýšlet. Jako by náhle přeskočila jednu z posledních etap svého dospívání, když si uvědomíte, že většina textů byla napsána někde v horizontu jejích sedmnácti. A následuje Cicvárkův Nový rok, to abychom nebyli jen smutní nebo melancholičtí, jako navozuje píseň Do větru a pochybnosti v baladě a trochu v šansonu Řečičky. Následuje trojice autorských písní: Prosím tě…, Koloběh a Tak to teda ne! První z nich je dle mého nejhezčí píseň na albu … prosím tě/ řekni mým platanům/ že zítra z postele nevstanu/ otevři okna dokořán/ ať můžu letět jak kormorán …. Stejně tak i Koloběh využívá intimitu a zároveň expresivitu výrazu písničkáře. Tak to teda ne je její neznámější píseň. Je otázkou nakolik je ona sama ztotožněna z úvodním textem: …Nejsem hezká a nejsem ani milá/ mým dědictvím není žádná velkolepá vila/ Jsem prostě taková, jaká jsem/ A bydlim v trabantu s růžovým přívěsem/. Zpátky je od dalších autorů na albu, text je od Lucie Čistecké a hudba od Zdeňka Krále. A je zajímavé, že tahle píseň jakoby stejně vypadla z Žofiiny dílny. A na závěr Ticho do ticha pouze s Palúchovými houslemi: co když tu zítra nebudem/ svět se nezboří.
Vždy, když budete poslouchat písně Žofie Kabelkové, musíte si klást otázku, kde bere tolik energie, odkud bere hudební a vzhledem ke svým dvaceti letům věku i životní zkušenosti. A ještě jich má kopec na rozdávání nejen v albu Žiju. Jak to, že vytušila, nebo je přesvědčená, že cesta, kudy se ve své tvorbě vydala, je ta správná a odolala různým lákadlům a nástrahám, vedoucím k prostřednosti. Možná, že na tyhle otázky naleznete odpověď, když si to album poslechnete. Stojí za to.
Žofie Kabelková: Žiju
1. Stanu se břízou (hudba.: Ž. K., text.: Ivo Cicvárek), 2. Kaleidoskop (Ivo Cicvárek), 3. Staré cesty (Ivo Cicvárek), 4. Pod studenou cíchou (Ž. K.), 5. Noční seance (Ž. K.), 6. Nový rok (Ivo Cicvárek), 7. Do větru (Ž. K.), 8. Řečičky (Ž.K., citace: V. Hrabě, W. Shakespeare, V. Nezval), 9. Prosím Tě… (Ž. K.), 10. Koloběh (Ž. K.), 11. Tak to teda ne! (Ž. K.), 12. Zpátky (hudba: Zdeněk Král, text: Lucie Čistecká), 13. Ticho (Ž. K.)
Celkový čas 49:57
