Devátého října roku 2001 jsme s kolegou Milanem Tesařem hodnotili první album Radůzy. Já byl tehdy z jejího CD rozpolcen, tak jako CD samo – střídaly se tam dvě polohy – jedna melodicky kytarově folková, druhá hospodsky harmonikářsky uřvaná. Recenzi jsem tehdy končil slovy: „Vzdá-li to Radůza, a přikloní se k bezproblémovému melodickému folku, bude mít klid od takových šťouralů jako jsem já a bude mít spoustu kolegyň a kolegů, posluchači nebudou při jejím vystoupení odcházet a budou si již půl hodiny po koncertě vzpomínat: “…jo to je ta…jak se jen jmenovala…“ Druhá cesta, ta s harmonikou, je náročnější a navíc zde je Radůza na jejím samém počátku – teprve zahlédla rozcestník, kam jít. Nevím, jak by to měla udělat, abych jí tuto (městsky folklórní) stylizaci uvěřil, ale rád bych se jednou dočkal alba, kde bude právě taková, ale už nestylizující se, ale opravdová, bez (třeba) výslovnostních a intonačních mráčků, které nahrazují autenticitu“.
Tak jsem se dočkal dalšího Radůzina alba, a interpretka se vydala po té náročnější cestě. V bookletu je záměrně důsledně zobrazována s harmonikou v kulisách pražských Dejvic a kytary , melodický folk a léto v Jenkovicích z druhé desky zmizely docela a nahradila je harmonika a naléhavé melodie s ještě naléhavějšími texty. Sice ještě stále mladá, hledající a zrající, ale už znající svou parketu a svou cestou jdoucí ne pouhá písničkářka, ale – šansoniérka. Vnější projev má již usazen a dopracován – ví , že chce hrát písničky s harmonikou a zpívat až křičet se záměrně trošku nedbalou výslovností. Ale už to není ta nevědomky rozpolcená poloha mezi brněnským slovníkem a pražskou výslovností, jako na prvním albu. V rámci této polohy nenudí a neopakuje se, důkaz, že ví, že vstoupila na pole plodné a relativně neprobádané. Projev Radůzy celé CD vzácně sjednocuje. Ví už také, že chce palčivě vyprávět o pocitech z trápení a radostí běžného života. Za ty dva roky zřejmě už i něco prožila v prostředí, ze kterého písně s harmonikou a šansony pocházejí. A na desce je to znát – ubyly fráze a prázdné textové obraty, přibyly metafory a zachycení okamžikových nálad.
Samozřejmě, jak jsem také psal v předchozí recenzi, tato cesta šansoniérky je dlouhá, ale bude přinášet ovoce stále chutnější a lepší, tak jak dlouho po ní interpretka půjde. Tato cesta tedy má nejen perspektivu, ale i výhody a nevýhody. Mezi výhody lze započítat, že na ní není mnoho poutníků, a tak si Radůzu publikum zapamatuje. Mezi nevýhody bude patřit to, že asi žádná z písní z druhého alba se nebude v rádiích hrát tolik, jako Cestou do Jenkovic. Ale ono to možná nebude na škodu, protože tyhle písně si z autorádia nevychutnáte, na ně byste měli mít živou zpěvačku před sebou, na pódiu nějakého menšího, zakouřeného, předměstského klubu. Ostatně, něco o žánrovém přesahu by napověděla i jména rádií, která mají na CD svá loga – kde jinde najdete tak vzácně pohromadě Radio 1, Proglas, Metuji a Countryradio?
Z desky vyčnívá několik písní. Zejména rozpustilá písnička Jedem, která, pokud by stála osamoceně, by byla pouhým postpubertálním rozmarem, v kontextu CD ale zapadá do palety „šansonových“ nálad – reprezentuje bezstarostné hození problémů za hlavu. Krahujci ukazují tu něžnější polohu, která ale nesklouzne do sentimentu. Odhodlání je v písni Tam, pod Ještědem. Občas se ještě váhá – Až kočka zapřede nebo Polož mě jsou takové oddechovky, během kterých si publikum dojde pro pivo, na CD trošku zpomalují tah na bránu – Radůze zatím sluší „rozhodnější“ poloha, na tu „poetickou“ polohu dosáhne jistě za nějakou dobu také, to naznačuje v písni Ať není mi líto. Zdánlivý popisný text se po vyslechnutí mění v příběh plný jinotajů – Oh madame nebo Bremen nejsou jen o atmosféře cirkusu nebo nádraží, i když by se tak zdálo po pouhém přečtení textu. Po vyslechnutí písně z CD je to ale jinak.
Pokud jste ochotni akceptovat a oblíbit si mladou dámu s harmonikou a drsným hlasem, nebo pokud chcete být u zrodu šansoniérky a za pár dalších let se chlubit, že jste to poznali už tenkrát, pořiďte si to CD, nezklame vás. Kdykoliv víc než jindy si přeji, aby Radůza hrála, hrála a hrála a zpívala a zpívala a zpívala. V každé generaci se vyskytuje max. jedna šansoniérka, bylo tedy načase, aby se nějaké objevila. Zdá se, že se tak nyní děje.
Radůza: … Při mně stůj, Indies 2003, 48 min
Jedem – Žlutý gladioly – Oh, madame – Mikuláš – Studený nohy – Půjdu kam chci – Větře můj – Krahujci – Na koníčka vyskočím – Orel – Bremen – Tam pod Ještědem – Až kočka zapřede – Polož mě – Zvony – Ať není mi líto.
