Všechny významné události se odehrávají ve folku. Alespoň by se tak mohlo zdát, když se podíváme na výběry publicistů a organizátorů pro nejrůznější ocenění (ani ne na oceněné – ani do úvahy většina z nich country nevezme). Podobný dojem vzniká, když se podíváme na jména na významných multižánrových festivalech. Multižánrové jsou jen ve folku. A do třetice: i hodnocení desek probíhá podle škatulky folk = automaticky hvězdičky přidáme.
Přijde mi to nespravedlivé.Vytváří se tu dojem, že folková muzika sděluje, nebo alespoň se tváří že sděluje, cosi více o životě, cosi hlubšího, a přitom je to jen na základě povrchních jevových znaků. Že kvalita se projevuje složitější formou hudby a textu, pokud možno alespoň jedním neobvyklým nástrojem a několika vysoce abstraktními obraty v textu. Že není oceněníhodné jen tak „hrát a zpívat". Že jen tady může být to pravé umění. A když přijde řeč na country, řekne se: „Ano, Michal Tučný, ale ten už byl oceněn vším, čím mohl být."
Není to nic nového. Podobně byly podceňovány Straussovy valčíky mezi vážnou hudbou, podobně byly podceňovány komické scénky vedle „vážné", „velké" dramatické tvorby. Snad proto, že nikdy neměly nouzi o publikum, což je v očích „umělců" signálem jisté „pokleslosti". A s country je to taky tak – v country se vesměs neřeší problém, přijde-li někdo vůbec na koncert.
A tak nám tiše a nepovšimnutě značnou částí publika zrají a rostou v country osobnosti, které jsou připraveny Michala v tom nejlepším slova smyslu zastoupit. Mnohé z těch osobností vyrůstaly vedle něj a když se osamostatnily, ukazuje se, že síla jejich hudebního sdělení a přínos pro život žánru je souměřitelná. A jiné rostou i v dalších, mladších generacích. A když na ně aplikujeme kritéria, která aplikujeme na folkovou muziku, zjistíme, že tyto osobnosti tato kriteria splní. Jen prostě je někteří odmítají aplikovat. Snad se bojí překvapení. Nebo ztráty výlučnosti folku, kterou tak usilovně budují.
Pro ilustraci mých slov doporučuji k poslechu kupříkladu tato CD:
Petr Kocman – Dej country štěstí
Tomáš Linka a Přímá linka (2004)
Allan Mikušek – 6 strún
