Trošku jinak, než když kompiluje profesionální kompilátor z nahrávek různých interpretů, to může dopadnout, když se písničky vybírají jako „the best of" jednoho interpreta, a zejména když do toho interpret může mluvit. Pokud ne, obvykle najdeme na výběru osvědčené a stokrát vyzkoušené hity, pokud ano, dočkáme se čas od času na kompilaci písní nečekaných a netušených, ale z nějakého důvodu pro interpreta důležitých. Obvykle to bývá překvapení příjemné, ale není to podmínkou, zejména když interpret ztrácí soudnost či prameny a zařazuje jako vrcholně zajímavé i fragmenty ze studia, kdy to či ono zkazil a nedohrál a podobně. Zveřejnění takového kousku se snese snad u Beatles a Elvise, ale u nikoho dalšího. Ale ani jako posmrtný dokument vývoje to obvykle není dobré.
Mám před sebou tři „bestky". Ta první je hned dvojitá a zahrnuje na dvou CD celkem 53 písní Plavců, které vybíral Milan Dufek. Název Plavci je použit záměrně, protože jde o písně z jejich už „Plaveckého" období, tedy hluboká sedmdesátá a osmdesátá léta. Není tam tedy ta „největší klasika", ale vlastně mezi tu klasiku patří už přece i Jarní výlet, Vysočina nebo Rybaření či A dur. Jak stárneme – a naopak, jak ty písničky nestárnou! DvojCD je slušně graficky vybaveno – můžete si prohlédnout obaly desek Plavců, pár historických fotek, přečíst informace o písničkách a zasvěcené průvodní slovo M. Černého. Většina písní je dílem autorským či textařským nebo aranžérským dvojice Dufek-Hájek. Tato výhradnost spolu se znalostí pozdějšího vývoje přeci jen trochu svádí k zapátrání v „nekompilovaných", původních deskách.
Druhým CD je výběr Petra Spáleného s už asi desetkrát použitým titulem Až mě andělé. Tady asi ani interpret netuší, co Areca multimedia s jeho repertoárem spáchala a jak na něm vydělává. Neznámý kompilátor, nehledě na provařený titul, shromáždil bez sebemenšího náznaku nějaké jednotící linky (vlastně ano, asi autorská práva) 17 písní z celé kariéry Petra spáleného. Titul alba ostaně i svědčí o tom, jak málo kompilátor pamatuje a ví. A tak kromě Andělů nejdeme i Kováře, Laredo, Dítě štěstěny, Plakalo baby, Josefínu, Je to trest nebo Noční show nemilovaných, Dálky či Honoráře (zvlášť poslední 3 mají k zařazení mezi 17 hitů hodně daleko). Mimořádně nechutné. A takové to byly hezké písničky, každá sama o sobě, nebo i obklopeny svými vrstevnicemi, ale Petr Spálený prodělal značný hudební posun během své kariéry, a tak jej výběr představuje nepamětníkům spíš jako blázna.
A do třetice výběr Dál dál dál Pacifiku. Tady si to asi T. Linhart pohlídal, a tak jsme se dostali k opačnému extrému – něco z toho budou asi Tonyho „srdeční" záležitosti (Ďáblův vlak, Krutá válka, To už dávno nejsem já, Náš boží chrám, Balada o Janu králi) – ale proč ne, když porce hitů Pacifiku je taky dostatečná (Velrybářská, Džínová, Malý velký, i titulní), a tak písně příjemně osvěžují, říkají – poslechněte si, co také máme v repertoáru. Opět je tu bohužel minimum informací, a to při výřečnosti Tonyho by neměl být problém, zavzpomínat a vložit mezi vzpomínky i informace. Výhodou Pacifiku je kontinuita v čase, a tak stará písnička se vedle novější dobře snese. Nicméně, reprezentativní vzorek pro někoho, kdo Pacifik nezná, to není, fanoušci už naopak asi vše budou mít. I když… píseň Ježíš je sám jsem fakt neznal ani já (rozumějte: zapomněl)…
