Několik ne zrovna vydavatelsky frekventovaných písničkářů se před létem objevilo – jednotlivě je rozeberou jistě kolegové zde či jinde, mě na nich zaujalo právě to srovnání. Oni se totiž mnohdy srovnání (=soutěži) vyhýbají se slovy, že je to komerční. V době trhu je to spíše úsměvné. A někteří se dokonce soutěži nevyhýbají, ona je soutěž (např. v prodejnosti) ani nevezme v potaz. Pak jim zbývá jen útěcha, že kvalita spočívá v minimalismu a že kvalita se prosazuje dlouho. Ale znáte to u počítače – když vám hledaná stránka (zde kvalita) dlouho nenaskakuje (=není dostatečně potvrzena), skončí to time-outem.
Vlasta Třešňák vydal CD Inventura. Mohlo se jmenovat Neinventura a bylo by to aspoň vtipné. Hudebně neinvenční, jedna velká dlouhá pomalá nudící série tónů, jen trochu v některých pasážích osvětlená záblesky aranžérské inspirace. Očividně na hudební stránku písně rezignuje, texty však nejsou schopné samostatně žít jako básně, proto hudba jako nutné zlo. Naštvané, ukřivděné, nadávající texty, zle jedovaté. Chápal bych je u Kryla před třiceti až padesáti lety, ale dnes? Jednoduché a povrchní myšlenkové spoje jsou patrné třeba v písni Národ (Kde leží Čečensko? Leží v Karlsbadu na intenzivní péči), populistické je používání ruských a německých výrazů v českém textu, ani zde nechybí prd a prdel. Mnohé rýmy pokřivené, aby kapka jedu, že ti úspěšní jsou zase ti jiní, mohla vystříknout: noviciát/tyját, mnohá spojení jsou zastydlá a dnes už bez významu (Soudruh Teplák). Moje teze o nehudebních kořenech popularity některých interpretů získala tímto CD masívní podporu.
Václav Koubek vydal Výběr s 22 písničkami. Evidentně si klade nižší cíle než Vlasta Třešňák, drží se v sféře problémů a pocitů spíše lidských a osobních, nepokouší se o celovesmírnou reflexi a je tedy opravdovější a upřímnější. Témata ho nenutí k hudební pompéznosti, a tak je množství melodických nápadů a výrazových proměn ve zpěvu daleko větší. Vše se opět odehrává v pomalejším tempu, ale najdeme i písně skoro pochodové či rozverné (Hospoda), sprostá slova ale nenajdeme, byť se někdy zpívá o dost drsných věcech. Docela úspěšně se dostává „pod kůži" některých témat, byť jen „hospodských". Tím, že byly nahrávky pořízeny v letech 1988-2004, jsou i aranžérsky dostatečně pestré. Koubkova deformace zpěvu je jiná než Třešňákova a zde příjemná.
Jiří Vondráček na svém CD Labyrint vytváří kombinaci elektrického středního proudu, vyššího populáru a folku. Plochým, nevýrazným (ne však civilním) hlasem si vše odzpívá, svou zručnost muzikantskou dokazuje tím, že si odehraje téměř všechny nástroje, znalost trendů tím, že je vše elektricky samohrajkové, zručnost skladatelskou staví na odiv pomocí komplikované struktury písní. Výsledek neuvěřitelně nudí a podle zásady „kdo jde doleva, octne se vpravo" (P. Nos) má punc velkého amatérismu. Naplno je to slyšet ve Vondráčkově interpretaci vlastní skladby Máš chuť majoránky. To je jedna z mála „napadnutých", chytlavých melodií, ale kdyby se švec držel svého kopyta a ostatní části realizace skladby ponechal tak jak byly – tedy odborníkům… Podobně skladba Nebe peklo ráj – tak, jak je to na CD, to bylo moderní v první polovině sedmdesátých let. A zase – všechno v pomalém tempu. To je snad u písničkářů-autorů už nemoc – nemoc od I. Až na konec přijde osvěžení – šlapající Blues navečer se Zuzanou Michnovou a s atmosférou – ale je to nahrávka z roku 1979. Nechtěný důkaz, jak autor usnul v sedmdesátkách jak Šípková Růženka.
Slávek Klecandr vsadil na duchovní naléhavost a vnitřní obsahovou a významovou komplikovanost. Výrazově je jednoduchý, prostě poetický, ne však primitivní jako kolega Třešňák. Ve zpěvu je civilní, ne však amatérský jako Vondráček. Místy se ale zejména hudebně blábolivě bezradně motá dokola, umění krátit a stříhat si neosvojil. I s dramaturgií desky mohl někdo pomoci, takto bohužel opět od poloviny CD usnete, ukolébají vás melodie-nemelodie a nestačíte sledovat složité slovní obraty a obrazy. Vymyká se píseň I když nechci, musím jít, to je skoro hit. Slávek jako by se probudil a s plnou instrumentací ožil. Vida, že to jde, škoda že ne ještě i v 13 dalších písních.
No a nakonec Miroslav Paleček. Ten kromě kolegy Janíka vyzkoušel kdekoho včetně Ivo Jahelky, ale jeho osobitý humor textový i hudební ne každému společníkovi sedne, a tak výkon bývá střídavý. V tomto případě ale podává svůj lepší standardní výkon, používá neobvyklé rýmy, které ale díky předchozímu verši trochu vždy tušíte, a v titulní písničce si bere dokonce na mušku i své kolegy, včetně výše zmiňovaného V. Třešňáka. Ke kolegům se vrací v textech ještě několikrát. Jediný má ve většině písniček výrazné, zapamatovatelné popěvky a jediný si pozval řadu studiových hostů a zjevně si celkově ve studiu nechal poradit – i přes své mnohaleté zkušenosti. A tak vznikla deska z výše uvedených pěti asi nejsoučasnější, nejopravdovější, nejvyváženější ve svých komponentách, která drží nenásilně svou úroveň. Úroveň vtipnou, poetickou i hudební a interpretační, která si na nic silácky nehraje. Byť někomu mohou připadnout témata malicherná a všední, ruku na srdce, neskládá se z takových maličkostí a všedností život? Ostatně, právě písnička Životní styl je tou, která z alba tak trochu vybočuje svou aranží.
Suma sumárum ale na Karla Plíhala nemá z výše uvedených nikdo, Paleček se na něj alespoň z dálky dívá. Ostatní kdyby ho aspoň poslouchali…
Paleček: Každý jsme nějaký*******, Klecandr: Protější břeh***, Koubek: Výběr**, Vondráček: Labyrint*, Třešňák: Inventura*
