Přetěžko se píše o tradičním bluegrassu, pokud to recenzent nechce odbýt konstatováním, že opět hrají o něco rychleji i pomalé skladby. Naštěstí i na půdorysu tradičního bluegrassu lze vytvořit zajímavé hudební konstrukce. Skupině Bluegrass bazar se to, myslím podařilo přímo učebnicově.
Základem se kapela drží tradiční podoby tohoto žánru, a to i instrumentačně, skoro by se chtělo říci až při zdi. Ale jejich rychlejší písničky jsou přesně takové, jaké je od tohoto pojetí muziky očekáváme. Přehledně vystavěné, přesně zahrané, bez rušivých exhibicí, přesto s nutnými ukázkami sól. Kupříkladu Kometa, Já viděl tvůj, nebo Vlny či Modrá orchidej. I v pomalých písních jsou standardní, trošku šediví, ale ne nudní – Oáza usmíření nebo Poselství věků působí jako sympatické vydechnutí před dalším startem. Nechybí ani instrumentálky nebo anglicky zpívané texty.
Ale BG Bazar se na svém albu Dech mořských plání pokusil i vystoupit ze stínu žánru – ve dvou, shodou okolností téměř nejdelších skladbách alba ukázali, jak na to dobře i špatně. Dobře ve skladbě Nymfa Kalypsó, kde na tradičním bluegrassovém schématu vystavěli báj na téma v názvu, zachovali napětí textu a přitom i tempo tradičních kořenů žánru. Píseň je příkladem, že napětí nemusí být vždy doprovozeno pomalou a dramatickou muzikou. Naopak v titulním Dechu mořských plání typicky spadl řemen – muzikanti chtěli udělat podobně dramatickou píseň jinak, a holt druhá varianta byla – pomalu. Nu, a na to musí být nosný nápad, který zde není. Tak máme dvě typické písničky vedle sebe.
Celkově je ale deska BG Bazaru právě pro svou nenásilnou rozmanitost a přirozenou různorodost albem v bluegrassu nadpůměrným.
Druhou desku natočil Petr Brandejs Band pod názvem Bound to ride. Kdo má rád rychlý tradiční bluegrass, pojatý trochu jako kulisu, bude spokojen. Album je ve srovnání s výše popisovanou deskou BG Bazaru podstatně jednodušší, rychlejší a exhibující právě jen v té formální jevové oblasti. Dlužno dodat že exhibující v tom dobrém slova smyslu, muzikanti hrají opravdu ještě rychleji, a přesto ještě přesněji. Ale nijak se s tím nemažou, vystřihnou, co chtějí ukázat, a jede se dál. Hodně písniček nedosáhne dvou minut, hodně jich přesáhne tuto hranici jen o fous. Trošku mi chybí snaha po něčem hlubším. Nebo po něčem, co by (i tradiční) bluegrass někam posunovalo. Petr Brandejs Band ho konzervuje. Sice se znalostí věci, ale konzervuje. Zajímavostí, vybočující z koncepce alba je závěrečná, jakoby archaizující skladba – opět ale zůstává jen v povrchní, jevové rovině.
