Bob Dylan hrál v Praze country i rock

Bob Dylan. Jeho písně hráli Rolling Stones, Jimi Hendrix i Janek Ledecký. S obdivem o něm mluvili Johny Cash, John Lennon i Bob Marley. Na sklonku šedesátých let byli za „nové Dylany" označováni Bruce Springsteen nebo David Bowie, začátkem sedmdesátých let se „starý Dylan" vydal novými směry a nikdo si už jeho nástupce označit netroufl. Je málo hudebních žánrů, kterým se ve své tvorbě vyhnul, a alespoň jeden sám vymyslel. Je málo uměleckých odvětví, kterých se alespoň nedotkl. Bob Dylan získal několik cen Grammy, Oscara za filmovou hudbu a byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Rebel, který popírá svoje rebelství, nekomerční umělec, který hraje v reklamě, ikona, která se stala ikonou díky své neochotě stát se ikonou (vida, že schopný novinář dokáže vyrobit klišé z čehokoli).

V pondělí 7. listopadu vystoupil Bob Dylan v pražské Sazka Aréně. Hrál současně na klávesy a harmoniku, muzikanti z kapely The Band ho doprovázeli na kytary, bicí a v jedné nebo dvou písních i na housle. Scénu osvětlovaly čtyři jednoduché reflektory, které na červeném závěsu za pódiem rozehrály stínohru jamujících siluet. Dvouhodinový koncert začal slavnou písní Maggie's Farm z poloviny šedesátých let a pokračoval více i méně známými skladbami z více i méně obdivovaných období Dylanovy tvorby; v závěrečných přídavcích přišly na řadu opět hity z šedesátých let.

Bob Dylan se představil jako ukrutný a neúprosný Tvůrce svých písní – nenechal je zaznít tak, jak jim kdysi vdechl život, a když se mu zachtělo, bez milosti je zardousil. Dylan i The Band měli rockovou náladu, nejlíp proto dopadly rychlejší, skočné písně – skladba z devadesátých let Summer Days i letitý hit All Along The Watchtower v téměř metalové úpravě rozburácely celou halu. „To není Dylan, to jsou Stouni," hulákal nadšeně divák v řadě přede mnou. Složitější to bylo u něžných, (bá)snivých skladeb. Milostná píseň Lay Lady Lay, kterou v sedmdesátých letech zpíval medovým hlasem (uhlazeným tehdejší několikaletou kuřáckou přestávkou), dneska v jeho podání skřípe, jakoby se starý krkavec ušklíbl: „Co pořád máte s tou láskou?!" Nemyslím, že v tom hraje roli stárnutí, stejně rozedřel i původně křehkou skladbu Moonlight ze svého zatím posledního řadového alba Love and Theft (2001).

Své krásné, nápadité texty drmolil a často obracel proti náladě svých krásných, nápaditých melodií. Nesmiřitelný byl hlavně vůči hitům – klasickou píseň Don't Think Twice, It's All Right odzpíval co nejledabyleji a nejvíc si zasedl na refrén, aby publikum nedostalo zadarmo ani chvíli bezstarostné zábavy.

Dylan je pověstný tím, že při koncertech prakticky nemluví s fanoušky. Ale protože nejenom teoretici komunikace vědí, že „nekomunikovat nelze", podívejme se, co asi vypráví autor svému divákovi v tichém „esperantu duší". V prvním plánu ho zkouší ze znalosti svých písní. „Nekoupil sis desku? Neumíš slova?" směje se zpod černého klobouku. „Teď už to nedoženeš. A co tahle, tu poznáš? Původně zněla trochu jako reggae, ale dneska z ní udělám blues." Divák snaživě napíná uši, pátrá v paměti, a když autorův kvíz po pár tónech rozlouskne, nadšeně se roztleská. „Proč chceš slyšet věci, co už znáš?" pokračuje Dylan, „Počkej, zahraju ti něco, cos nikdy neslyšel. Třeba se to úplně nepovede, ale aspoň v tom bude život."

Chtít k fenoménu Dylan přispět něčím původním není jednoduché. Jenom v těchhle dnech se na Česko valí sborník Dylanových písňových textů, překlad prvního dílu jeho Pamětí a obsáhlý dokument Martina Scorceseho Bob Dylan: No Direction Home. Proto nechci tenhle text vydávat za žádnou zásadní stať, spíš za poznámku pod čarou, směs pocitů nesnažící se o úplnost a už vůbec ne o objektivitu.

V Praze se Bob Dylan představil jako ukrutný a neúprosný Tvůrce, bojující s vlastními písněmi i s diváky. Byl to vzrušující koncert.