Za mnoha událostmi a výraznými změnami v dějinách stáli studenti. Politickou změnu v roce 1989 jsme si nedávno připomněli šestnáctým výročím listopadových událostí. Hudební revoluce 60. let nemá přesný výroční den, to ale nevadí. Z vlny, která přinesla do Československa rokenrol, beat, country, folk a jiné do té doby neznámé žánry, těžíme dodnes.
Ve vysokoškolských klubech se nová hudba velmi rychle prosadila a uchytila. Začaly vznikat desítky a stovky nových hudebních skupin. Jednu z nich založila dvojice studentů pražského ČVUT, přesněji Fakulty strojní. Ti dva se jmenovali Milan Dufek a Antonín Hájek a jejich kapela Rangers. Nehráli v ní sami, rychle k sobě sehnali Jana Vančuru, Miroslava Řihoška a Jiřího Veissera. A bylo to šťastné souhvězdí: tato pětice vydržela spolu až do roku 1987, tedy neuvěřitelných 23 let! Mezitím přicházeli a odcházeli různí další muzikanti, ze známých jmen si několik let v Rangers odehráli Radek Tomášek nebo Luděk Nekuda. Druhý jmenovaný zastával též roli spíkra a baviče. To bylo v druhé polovině 70. let a tehdejší sestava – ještě bez bicích a plně akustická – byla v historii skupiny jedním z vrcholů její kariéry.
Ale pojďme ještě zpět do druhé poloviny 60. let. Rangers samozřejmě nejsou jedinou country&westernovou skupinou té doby, stetsony mají pevně naražené Greenhorni nebo White Stars, západním směrem pokukuje i Spirituál kvintet. Na prvním ročníku Porty ovšem vítězí Rangers. Pravděpodobně vedle nástrojových kvalit rozhodl jejich charakteristický vícehlasý zpěv. Tehdy v něm kromě pánů zněl navíc hlas Jarky Hadrabové, ale i mužský sbor měl úctyhodný rozsah – od sklepního basu Jiřího Veissera po vysoký tenor (expert by možná řekl dokonce alt) Jana Vančury. V tomto silně kolektivním pojetí vystupoval Milan Dufek poměrně nenápadně, ale pokud by měl být někdo označen za kapelníka a vlastně duši skupiny, byl to on. Občas si zazpíval sólo, občas přizdobil zvuk příčnou flétnou (zvláštní nástroj do country, viďte?), daleko víc byl ale cítit v pozadí.
A to především svými texty a později i celými svými písničkami. Rangers, jako ostatně víceméně všechny countryové kapely té doby, začínali s převzatými písničkami a tradicionály. Už od samého začátku ovšem zpívali česky. Publicista Jiří moravský Brabec k tomu říká: „Rangers je vedle Greenhornů druhá kapela, která vtiskla tvar naší akustické country scéně druhé poloviny šedesátých let i letům dalších. Od Greenhornů se lišila podle mého soudu tím, že se (asi vědomě) pokoušela působit ‚češtěji‘, nezrcadlit Ameriku tak jednoznačně. Tím měla možná blíž k trampskému vnímání téhle muziky."
Právě Milan Dufek je podepsaný pod mnoha písněmi, které se staly žádanými hity. Například má na svědomí český text k snad nejproslulejší věci z repertoáru Rangers – tradicionálu Pole s bavlnou. Na koncertech tuhle píseň zpívali a cappella, možná jako vůbec jedinou ze svého repertoáru, a že to byl úchvatný zážitek, netřeba zdůrazňovat. Jiným Dufkovým hitem se stala Vysočina, píseň o kraji, kam rád jezdíval. Nos pro trable, Modrý měsíc, Neplač malá, Křižník Bismarck… ale i relativně novější Na konci milenia, to jsou Dufkovy milníky na čtyřicetileté cestě Rangers. Ačkoliv nechával vynikat ostatní, pozorný posluchač brzy poznal, že právě on je svorníkem, který drží kapelu pohromadě. A když v prosinci 1989 zemřel Antonín Hájek, bylo samozřejmé, že se s ním on jako druhý ze zakladatelů rozloučí písní Nejde zapomenout.
Milan Dufek se ovšem angažoval výrazně i mimo hudbu. Stál u zrodu Nadace Dětské srdce, která podporuje léčení dětí se srdečními vadami. Díky jeho iniciativě pořádala skupina Rangers několik benefičních koncertů pro pražské Kardiocentrum.
Je velmi smutné, když se člověku stane osudným jeho záliba. U Milana Dufka to byly dokonce hned dvě záliby. Díky jeho lásce k Latinské Americe se Rangers (i v dobách, kdy se pod vnějším tlakem přejmenovali na Plavce) dostali mnohokrát do Jižní Ameriky nebo do Karibiku. A právě při posledním zájezdu, do Kolumbie, si chtěl prohlédnout mořský svět zblízka. Podle zprávy z tisku se střetl s lodí a ve světě pod hladinou už zůstal.
