Druhé album severovýchodočeských Kaluží je pouze zdánlivě „šedé". Více než na obsah se u jeho názvu musíme soustředit na formu. Šedé cédé je totiž v první řadě pěkná slovní hríčka a podobných i ještě lepších poetických nápadů najdeme na albu spoustu. Největší podíl na tom má hlavní textař kapely Ondřej Paděra, ale pěkné a svěží jsou i texty Jany Pachlové.
Než se dostaneme k textům podrobněji, soustřeďme se nejprve na hudbu. Asi nejvíce mi Kaluže připomínají starou sestavu Cymbelínu – folkový základ, rytmické nepravidelnosti a v řadě písní moc pěkný klarinet (Ukolébavka, Čapka). Navíc i zde se u sólového pěveckého mikrofonu střídají mužské i ženské hlasy. Zatímco však raný Cymbelín kombinoval závažnější témata (překlady francouzské poezie) s legráckami Tomáše Šenkyříka, Kaluže si legrace užívají naplno a skoro ve všech písních. To ale v žádném případě neznamená, že by se za vtipnými obraty nemohlo skrývat něco vážnějšího.
Velmi názorným příkladem je Čapka, zdánlivě civilní příběh čepice, možná inspirovaný Voskovcem a Werichem, respektive Karlem Čapkem (kteří však pracovali s kloboukem). Jenže text Jany Pachlové je nutné chápat jako metaforu: „Rukama lomím a hlavu si lámu / Co zas ta čepice tropí / Komu teď slouží a na kterým flámu / Kořalky poroučí, hlavama klopí." Nejde však pouze o postesk rodiče nad flámováním dítěte, v závěru se obrací proti mluvčí, když „vzpomíná na to, jak klubko nevinný / S dřevěnou jehlicí toužilo počít čepici". Pěkné podobenství.
V podobnou generační výpověď (v tomto případě jednoznačnější) se postupně vyvine jinak dost upovídaná píseň O motýlech a špendlících: „Pak do snu vtrhli dospělí / Nechali rozcapený dveře / Hned na sto procent věděli / Že shořel bys už v atmosféře / A vůbec je to blbina / Není tam voda, vzduch, ba ani jídlo…"
A generační problém ještě jednou – tentokrát konejšivý a mrazivý, laskavý a drsný současně – najdeme v Ukolébavce. Slepice, která „z nedělních oken do kraje voní", zpívá poslední písničku svému kuřátku, nad nímž zatím drží křídla „brojlerek strážný".
Odhlédneme-li od témat, najdeme na albu spoustu slovních hříček. Některé jsou na hraně vulgarity („Život je krásnej, ale / někdy je kur vážně v nesnázích"), jiné možná až příliš samoúčelné („Jack pod, Jack pod skálou začal zpívat" – Do maskáčů), ale téměř všechny jsou velmi originální (i když rým „doma skáču / do maskáčů" jsem sám kdysi vymZahřmělo – yslel nezávisle na Kalužích). Příběhy v písních jsou osazeny řadou zajímavých postaviček, zvířátek, existencí a drobností. V Pstruzích se například do českého folku dostali chrostíci (znáte je jistě z Ferdy Mravence) a v Černém reggae stojí ve dveřích jehovisti.
Celkově mi druhé album Kaluží přijde velmi povedené. Od začátku až do konce chytré a vkusné aranže, v textech jeden nápad za druhým… To ale neznamená, že by všechny písně byly stejně silné. Například Blues pro jedno štěně mi přes náznaky jazzu připadá dost nevýrazné, o upovídanosti „motýlů a špendlíků" jsem už psal. U Pilníkovského hlášení marně přemýšlím, zda jde o ironii (výsměch vesnickému životu), nebo naopak o poctu rodné vísce. Za příliš nápadité nepovažuji ani intro Výlet 7. B, a to ani přes závěrečný fór, tutéž skladbu puštěnou pozpátku. Bez větší pozornosti jsem registroval píseň Zahřmělo, přeplněnou zvratným zájmenem „se". Nicméně výrazné nápady a silné písně převažují. Když k tomu přidám profesionálně provedený booklet s vtipnými ilustracemi a „fotkami z výletu", vychází mi Šedé cédé jako dílo hodně vysoko nad šedivým průměrem.
Kaluže: Šedé CD, vydáno vlastním nákladem 2005, celkový čas: 46:59
(Výlet 7.B – Zahřmělo – Tam od nás – Čapka – V arboretu – Pstruzi – Černé reggae – O motýlech a špendlících – Do maskáčů – Blues pro jedno štěně – Pilníkovské hlášení – Okamžení – Nejšťastnější kytarista – Korále – Ukolébavka – B.7 telýV)
