Čarovné bylinky z Plzně

Strašlivá podívaná, která se na svém třetím albu chlubí titulem „Držitel Porty 2002", letos zaujala posluchače na našem největším festivalu Zahrada natolik, že jí v prestižní soutěži o Krtečky udělili nádherné třetí místo. A i když jde jen o hru, zkusme přemýšlet nad tím, čím „Strašlivka" návštěvníky festivalu zaujala. Jeden důvod je zřejmý: kapely, které kvalitně hrají historizující folk, jsou oblíbené. V dopisech posluchačů čas od času registruji stesk po rozpadu Klíče a příbramská Ginevra (mimochodem také držitelka Krtečka) si na folkových akcích také na nedostatek příznivců nemůže stěžovat. Nicméně Strašlivá podívaná žádnou ze zmíněných skupin nekopíruje.

V první řadě je třeba říct, že se Plzeňané pod vedením kapelníka, zpěváka, kytaristy a autora Petra Merxbauera nevěnovali historické tematice vždy v takové míře jako na svém novém albu. I když i na Čarovných bylinkách najdeme například pohádková, alegorická či mytická témata (Fénix, Žabí král), nejvýrazněji zde vystupuje do popředí právě minulost. Strašlivá podívaná se vypořádá s místní legendou (Radouš), vzdá hold historické stavbě (Synagoga s drobnou terminologickou nepřesností – pro židy synagoga rozhodně není „chrám"), zavede nás do raného novověku (Valdštejn), do 19. století (Praha 1848) i do blíže neurčeného času před bitvou (Plzeňská madona). Přitom nikdy nejde o primitivní zveršování historické události. V Merxbauerových epických textech většinou sledujeme mikropříběhy anonymních hrdinů – lhostejno, zda skutečných, nebo vymyšlených. Velmi zajímavá je zmíněná sonda do časů pražského povstání v roce 1848. Hudební doprovod i některé reálie („krásný hřebec z daleké Arábie") evokují spíše středověké téma, což společně se zmínkami o řeckých olivách, sopečném obsidiánu (mimochodem, vzpomněli byste si, který český písničkář použil ve své písni slovo „obsidián"?) nebo vůni střelného prachu dodává písním na romantičnosti.

Pokud přijmeme pozvání do nereálného světa, ve kterém se potkávají dálky, minulost a báje, přijdeme písním Strašlivé podívané na chuť. Alespoň mně to moc práce nedalo. Většina písniček má totiž zpěvné, snadno zapamatovatelné a hitové melodie, aranže vůbec nejsou hloupé a zpěvačka Iva Valečková velmi pěkně zpívá (všimněte si toho například v titulních Čarovných bylinkách). Zajímavé jsou také pasáže, ve kterých se Ivin průzračný hlas potkává s charakteristickým, avšak ne dokonalým projevem kapelníkovým (jehož sykavky působí trošku rušivě). Výsledek totiž v žádném případě neuráží – jako by se tu potkávala ženská snaha o jemnost s drsným chlapským přístupem.

I když Strašlivá podívaná semtam citlivě využívá i elektrickou kytaru (Morie), většina písní stojí na akustických nástrojích (nepočítám-li baskytaru). Flétničky i perkuse jsou do písní zakomponovány vkusně a s mírou, avšak mnohem víc mým uším lahodí hoboj Ivy Novákové (Valdštejn). Střídmé a účelné je využití hostujících nástrojů – harfy (O těch Vánocích) nebo okaríny (Žabí král). Mimochodem právě pěkné aranže zachraňují ty písničky, u kterých se úplně nepovedl text. Vím, že jde o subjektivní pohled, ale například v Čarovných bylinkách mě ruší náhlý přechod k obecné češtině: „On je velkej a silnej a krásnej a chytrej / Jak mne obejme jsem celá zpitomělá." Píseň Hodina duchů je moc pěkně zazpívaná, aranže jsou vkusné včetně zapojení houslí, avšak právě zde text není ničím víc než zrýmovaným výčtem plzeňských strašidel. To je jistě působivé při živém hraní (zejména v Plzni samotné), ale při opakovaném poslechu to skandování trošku nudí (stejně jako podobně koncipovaný Valdštejn o magii a zaříkávání).

Co se tedy mohlo divákům na Zahradě na Strašlivé podívané tak líbit? Asi to, co mně: schopnost napsat silnou melodii a zaranžovat ji tak, aby se na první poslech líbila. Posloužit písničce a přitom přinést něco svého – Petr Merxbauer se inspiruje historií svého města, ale také svou fantazií. A když se tyto dva světy spojí, výsledek vůbec není špatný. Pak už stačí mít kolem sebe lidi, kteří to dokážou dobře zahrát a zazpívat, a můžeme být spokojení.

PS: A ten písničkář, který zpíval o obsidiánu, se jmenuje Pepa Lábus.