Než začnu popisovat, kritizovat a chválit, musím napsat, že se mi celkově lednové kolo Notování líbilo. Z pěti soutěžících bych si vybral čtyři, na jejichž samostatný koncert bych rád zašel, a jsem přesvědčen, že bych nebyl zklamán. Kupodivu jediný vysloveně nepříjemný dojem nebyl tentokrát o muzice, ale o prostředí a lidech. Na to, že se z přilehlého občerstvovacího zařízení line nepříjemný zvuk, jsem zvyklý spíš z Malostranské besedy. V P-klubu Trojická se mi to stalo poprvé a je smutné, že své kolegy na pódiu rušili právě muzikanti, kteří již měli odehráno.
Ale nyní k samotným soutěžícím. Omlouvám se, že možná neuvedu správně pořadí, v jakém vystupovali.
Jako první hrála své čtyři písně skupina Nezebend. Myslím, že pořadí na Notování se losuje. Pokud ano, byl los tentokrát velmi prozíravý. Úvodní kapela totiž bylo to nejslabší, co jsem za celý večer slyšel. A to ve všech rovinách. Nejvíc asi tahalo za uši muzikantské provedení. U kytar jsem měl pocit, že každá hraje úplně jinou písničku. A to ještě takové složité pasáže, které by měly dobarvovat nějaký šlapající základ. Ten tady ale nebyl. Zpívali dva zpěváci a jedna zpěvačka. A ta byla další velkou slabinou kapely. Ne že by byla vysloveně a pořád falešná, ale hlas nebyl zrovna příjemný a hlavně – interpretace není jen o tom, nějak to co nejmíň falešně odzpívat. Ona písnička by se měla i prožít, procítit. I když s texty, které kapela předvedla to jde asi těžko. Nezebend předvedl jako čtvrtou písničku jakýsi pokus o parodii s názvem Stromboli. Nasadili tmavé brýle, zpěvačka si zapálila prskavky a do mužského zpěvu "procítěně" vyla. Dovolím si tvrdit, že na parodie tahle kapela ještě dlouho mít nebude. On totiž ten, kdo paroduje, nejdřív musí umět!
Dalším soutěžícím byl Martin Rous. Znal jsem jeho bývalou skupinu Narcis, a tak jsem byl již dopředu skeptický. Čekal jsem čtyři nudné a špatně zaranžované písničky zazpívané unylým hlasem. Ale byl jsem hned po několika prvních taktech vyveden z omylu. Martin Rous – písničkář je úplně jiný než Martin Rous – člen Narcisu. Jeho písničky měly všechny nosnou melodii, textový nápad (a to jak v lyrické, tak v humorné podobě), a hlavně byly precizně a bezvadně předvedeny. A nechyběly ani nápady aranžérské, což u písničkáře není věc vůbec jednoduchá. Martin jako písničkář začíná, ale v porotě se nesly hlasy, že za pár let by se mohl zařadit vedle Nohavici, Plíhala či Janouška.
Jako třetí se představila skupina Štrůdl. Tu jsem docela dost dobře znal, takže jsem překvapen nebyl. Předvedli svůj standartní repertoár na pomezí mezi folkem a moderní trampskou písničkou. Předvedli je vcelku bez velkých chyb. Jejich tvorba se příjemně poslouchá a melodie se docela dobře pobrukují s sebou. Největším minusem byla podle mne zpěvačka, která sice zpívá čistě, ale občas se při zpěvu nepříjemně zajíká, občas spokne nějakou tu koncovku a na několika místech jsem měl pocit, že nám zpívá dobře česky mluvící cizinka – což zavinilo divné frázování a výslovnost. Rozhodně bych doporučil nějaké hodiny zpěvu s důrazem na dýchání a věci s tím spojené. Protože když si tyhle chybičky odmyslím, byl její projev velice příjemný.
Předposledním soutěžícím byl Jarda Holan s doprovodem Ondry Dědiče (THC). Kdybych si měl já sám vybrat vítěze tohoto večera, váhal bych mezi Martinem Rousem a právě Jardou. Ten má nejspíš odehráno víc než Martin a je to na jeho projevu znát. Je naprosto sebejistý a suverénní. A to nejen v projevu, ale i v interpretaci svých písniček. Ty byly laděny víc rockově a podání bylo víc "chlapské" než to Martinovo. Ondrova kytara pak celé vystoupení příjemně dobarvovala.
Pátým a posledním soutěžícím byla skupina Bodlo z Chodova u Karlových Varů. Jeden z moderátorů večera Milan Belmondo Plch označil styl jejich muziky za folkgrass, ale já bych si dovolil nesouhlasit. Grassově to znělo, to ano. A pokud jde o předvedenou muziku, nelze jim asi nic vytknout. Hlasy velice dobře sladěné a sezpívané, nástroje šlapající a ladící. Ale nějaký aranžerský nápad jsem hledal a čekal marně. A pokud jde o ten folk, který jim Belmondo přisoudil, tak ten mi tam chyběl naprosto. Pokud někde tohle slovo slyším, představuji si text, který je o něčem, který je možná napůl básní. A ne dokola omílaná čtyři slova. Pánové prominou, já jsem se při jejich produkci nudil.
Po přestávce, která je určena nejen k občerstvení, ale i k hlasování, nastoupil na pódium host večera Jaroslav Urbánek. Tento Frigo českého folku (r) Tomáš Pohl s předstíranou plachostí bavil diváky svými "pokusy svěřit se" a hlavně svými vypointovanými písničkami. Zazněly samozřejmě i jeho nejznámější Vánoční mouchy a Prenatálek. Jarda mi ale po koncertě prozradil, že má repertoár na časový úsek o hodně delší, takže budu prohlížet kalendáře a číhat na jeho samostatný koncert.
Na závěr už jen výsledky. Z prvního místa (jak u diváků, tak u poroty) postoupil do semifinále Martin Rous, z místa druhého Jarda Holan s doprovodem. A jelikož šlo o poslední základní kolo, rozdány byly i divoké karty pořadatelské rady. Takže v semifinále se ocitla i skupina Bodlo a v jednom z předchozích kol soutěžící Simona Klímová.
Pokud chcete o Notování nejen číst, ale i slyšet něco z toho, o čem jsem napsal, poslouchejte v pátek 27. ledna Rádio Folk. Uslyšíte všechny zmiňované interprety a dozvíte se také, jaký pohled na celý večer měl další z porotců. A nebude chybět ani pozvánka na první semifinálové kolo, které proběhne ve čtvrtek 2. února.
