„Vydáním živé nahrávky končí jedna éra, protože posluchač ztrácí potřebu jít na koncert," tvrdil v jednom rozhovoru František Nedvěd. O tomto výroku se dá diskutovat, ale u Trabandu sedí. Opravdu bylo vydané na konec jedné éry. A je to podařená a smysluplná tečka.
Pro zkušené a znalé by stačilo jenom napsat, že CD Traband 10 let na cestě live je standardní živou nahrávkou, jaká u zavedených kapel následuje po několik řadových albech. Přeloženo pro ostatní: na albu jsou písně z dřívějších desek, často hrané osvědčené hitovky (ne ovšem jen ty, viz dále); zvuková kvalita je trochu horší než u studiového záznamu, zato věrně zachycuje náladu koncertu včetně reakcí a hlasů z publika; hraje se a zpívá hlavně pro lidi, takže v poklidu obýváku se pozná občasná chybička a zpěvák tlačí někdy na pilu až moc; vystupují tu i hosté atd. atd.
Najdeme ovšem i několik důležitých rozdílů. Tím prvním je – aspoň podle tvrzení kapely – naprostá věrnost nahrávky bez dodatečných oprav. Čemuž se dá věřit, protože hned úvodní „živijó" by se při opravách určitě přetáčelo. Nicméně klobouk dolů: míst, kde si i pozorné ucho všimne nějaké nesrovnalosti, není moc a neruší. Druhou odlišností je zařazení starých věcí ze začátku kariéry skupiny. A třetí je přece jen větší počet hostů, než bývá v kraji zvykem, navíc na důležitých pozicích (Petr Vizina u bicích nebo Přemysl Haas s kytarou).
O hostech bude ještě řeč za chvíli. Teď bych rád otevřeně napsal, že to všechno dává dohromady kompaktní celek a atmosféra vás zaručeně strhne, pokud se necháte. Jak pěvecky, tak instrumentálně je Traband naprosto suverénní a chytré texty vám zůstanou pod kůží, aniž byste se ošívali, že jsou plné křesťanských obrazů a biblických odkazů. Mimochodem, Traband je ze skupin s křesťanským poselstvím podle mého soudu nejpřirozenější a nejposlouchatelnější i pro totální ateisty. Ale to příliš odbočuju. Pojďme zpět k hostům.
Sem směřuje jedna z mých dvou výtek. Ne k jejich výkonu, ten se drží vysokého trabandího standardu, ale k tomu, že nejsou během nahrávky nijak představeni. Považoval bych za vhodné a oživující, kdyby v průvodním slově zaznělo nějaké přivítání aspoň dvou hostujících zpěváků, Vladimíra Javorského a Vaška Koubka. Dovolíte-li malé srovnání, na živáči Bílé nemoci (Malostranská beseda live) se takové věci říkají a líbí se mi to.
A když jsme u zpěvu, druhá připomínka. Frontman Jarda Svoboda má úžasné charisma, utáhne (uzpívá, a to je obdivuhodné) celý koncert s obrovským drajvem. Jenže u živého vystoupení je těžké změnit výraz zpěvu tam, kde jdou po sobě zásadně jiné písně. Na desce je to případ dvou písní s dívčími jmény, Katarína a Sáro – vždycky chvíli trvá, než se hlas srovná do jiného režimu. Přitom, jak je zřejmé třeba z Černého pasažéra nebo Žižkovské romance, má Jarda rovnocenného partnera v Janě Modráčkové. Proč ta nedostala sólovou příležitost, aby byla změna a šéf si trochu odpočinul?
Ačkoliv toto album ze všeho nejvíc ocení návštěvníci živých vystoupení kapely, pro něž to bude šance, jak si připomínat své oblíbence při jejich koncertní pauze, má smysl i pro domácí konzumenty či pro ty, kteří předtím Traband nikdy neslyšeli. Až mi bylo smutno, když v závěru animovaného bonusového videoklipu odplouvala loď do dálky (do nebe?).
Traband: 10 let na cestě (Markéto! – Přijíždí posel – Leží dáma na kolejích – Jak to všechno pěkně roste – Orel a panna – Sáro! – V čekárně u doktora – Na druhý břeh – Katarína! – Černej pasažér – Tlustý muž v zrcadle – Nemám rád trpaslíky – Hospoda – Viděl jsem člověka – Žižkovská romance – Nezdárný syn – Krysa – Historka z podsvětí – Panenka Bárbí a Márlborou men – bonus: videoklip Lano, co k nebi nás poutá), celkový čas 65:43 + 3:47, Indies Records 2005
