Sám jsem na začátku 90. let pravidelně poslouchal všechny hitparády, které jsem ve vesničce mezi Brnem a Vysočinou mohl naladit. Týden co týden jsem si do sešitu zapisoval pořadí rakouské oficiální hitparády stanice Ö3, American Top 40 (kterou uvádělo vídeňské Blue Danube Radio), posluchačských hitparád slovenského Rock FM a Fun Radia a dalších stanic. I když jsem byl několik let na poslechu rozhlasových hitparád doslova závislý, nikdy jsem sám do žádné nehlasoval. Teď jsem na hitparádě (na té, kterou připravuji a moderuji) závislý také a už deset let se snažím přimět k hlasování co největší počet posluchačů.
Hlasující publikum bychom mohli rozdělit do následujících skupin (bez nároku na úplnost):
1. Pravidelní hlasující. Dokážou psát pravidelně každý týden a vydrží jim to několik let. Když náhodou jednou vynechají, v dalším dopisu se omluví. Někteří vnímají podporu oblíbené hitparády jako svou morální povinnost, jiní neustále zkoušejí štěstí odpovídáním na soutěžní otázky. Většinu z nich poznám podle písma (u klasických dopisů) nebo podle formátování e-mailu. Těším se na jejich hlasování a vím, že bez nich by hitparáda nemohla existovat.
2. Občasní hlasující. Jednou napíšou, pětkrát ne. Často se ozvou jen tehdy, když je v pořadu výrazně zaujme nějaká píseň nebo nabízená výhra.
3. Jednorázoví hlasující. Rádio naladí náhodou, pořad je zaujme, a tak odešlou svůj hlas. Jindy je osloví nabízená výhra, a tak hlasují pouze s cílem vyhrát CD nebo vstupenky na festival. Někteří z nich sice hitparádu pravidelně poslouchají, ale hlasování pošlou jen výjimečně.
4. Hlasující neposluchači. Téměř každé rádio zveřejňuje výsledky své hitparády na internetových stránkách (často i s hlasovacím formulářem). Tím pádem může poslat hlas i člověk, který pořad nikdy neslyšel. Většinou to není proti pravidlům, do redakce přijde více hlasů, ale eticky je tento případ minimálně na hraně. Písně, které dotyčný hlasující podle názvu nezná, jsou totiž znevýhodněny.
Samostatnou kapitolu pak tvoří už zmíněné "hlasující klany", kterými se obklopují především některé mladé kapely. Jakmile je píseň nasazena do hitparády na novinkové pozici, spustí se větší nebo menší lavina hlasů od lidí, kteří o pořad do té doby neprojevili zájem a kteří všichni hlasují právě pro tuto jednu kapelu. Jejich e-maily většinou poznáte podle podobného formátování, zřídkakdy obsahují něco jiného než strohé hlasování, pisatel se často neobtěžuje ani s uvedením podpisu. Kuriózní jsou e-maily, jejichž "odesilatelem" je například obecní úřad, knihovna nebo základní škola. Za kolektivním hlasováním mohou být přátelé a příbuzní interpreta či kolegové z práce, ale setkal jsem už také s klanem složeným z členů místní pobočky jisté politické strany. Při zařazení jisté vesnické kapely mi přišel obrovský podpisový arch s hlasováním snad všech obyvatel oné vísky.
K takovýmto kolektivním počinům se snažím přistupovat s rozmyslem. Hlasování od členů rodiny nebo přátel uznávám. Přijdou-li mi však desítky téměř identických e-mailů (nebo dříve korespondenčních lístků), putují do koše. Přitom si však kladu otázku: Proč to kapely dělají? Není zajímavější vědět, jak se jejich hudba opravdu posluchačům rádia líbí, než se snažit být za každou cenu v žebříčku první?
