„Kdysi jsem měl Coltrana," odpověděl jazzový trumpetista Miles Davis na poznámku o tom, že jeho hudba je natolik komplexní, že by potřeboval v kapele pět saxofonistů. Složil tím stručnou, ale všeříkající poklonu jednomu z nejvlivnějších jazzových hudebníků všech dob, který za svůj krátký život (necelých 41 let) stihl vytvořit nadčasové dílo, změnit tvář jazzu a ovlivnit několik budoucích generací saxofonistů a muzikantů vůbec, a to nejen v oblasti jazzu. Letos by se Coltrane dožil osmdesáti let.
John William Coltrane se narodil v roce 1926 v rodině krejčího a amatérského muzikanta Johna R. Coltrana a jeho manželky Alice a vyrostl v Severní Karolíně. V roce 1939 umírá Coltranův otec, strýc a prarodiče a John zůstává sám se svou matkou. V tom samém roce začíná hrát v kapele na klarinet a Es altový roh. Na střední škole se pak věnuje altsaxofonu. V devatenácti byl povolán do armády (k námořnictvu) a tam s kvartetem dalších vojáků pořídil první nahrávku. V roce 1947 přešel od altsaxofonu k tenorsaxofonu a stal se členem kapely Eddieho Cleanheada Vinsona – jazzového a jump-bluesového zpěváka a saxofonisty. Dále působil například v bandu Dizzyho Gillespieho a také hrál s několika rhythm-and-bluesovými umělci. Větší pozornost upoutal v roce 1955, kdy vstoupil do legendárního kvintetu trumpetisty Milese Davise, s nímž nahrál několik alb. O Davisovi a jeho hudbě Coltrane říká: „Milesova hudba mi dala spoustu volnosti…. Jeho styl hry je pro mě velice zajímavý. Má velmi dobré znalosti harmonie a struktury akordů." Davis naštěstí neposlechl hlasy některých kritiků, aby vyhodil „toho divnýho tenora", a tak Coltranův saxofon zdobí spoustu Davisových nahrávek z 50. let, jako například alba Miles, Cookin‘, Relaxin‘, Workin‘, Steamin‘, Milestones a další.
V roce 1955 se Coltrane také oženil a jeho manželkou se stala Juanita Naima Grubb – muslimka, která hodně ovlivnila jeho spirituální vývoj a později mu pomáhala zbavit se závislosti na heroinu. To se Coltranovi nejprve nedařilo, a drogy byly také pravděpodobným důvodem jeho vyhazovu z Davisovy kapely v roce 1956. O rok později se Coltrane z drogové závislosti vyléčil a nahrál svůj sólový debut nazvaný jednoduše Coltrane, který také později vyšel pod názvem First Trane. Přidal se ke kapele vynikajícího klavíristy a skladatele Theloniouse Monka, kde, jak sám říká, se naučil bdělosti: „Pokud člověk [u Monka] nedával pozor na to, co se děje, byl v koncích." V té době si také osvojil techniku hraní několika tónů najednou a začal hrát svá pověstná dlouhá sóla, která trvala třeba 20 a více minut – pamětníci živých koncertů dokonce mluví o hodinových sólech.
Kromě hraní s Monkem také Coltrane nahrával další sólová alba, z nichž některá vyšla až v 60. letech. V roce 1957 mu nahrávací společnost Blue Note Records vydala úspěšnou desku Blue Train, na níž se podíleli i basista Paul Chambers a bubeník Philly Joe Jones z kapely Milese Davise, do níž se Coltrane opět vrátil, i když nadále nahrával materiál pro svá sólová alba (Soultrane, Settin‘ The Pace, Black Pearls). S Davisem vystoupil na jazzovém festivalu v Newportu a na jeho hru někteří recenzenti reagovali s nepochopením a psali o něm jako o „naštvaném tenoru", který narušuje pospolitost kapely. Zastání naopak našel u kritika Iry Gitlera, který v časopise Down Beat popsal jeho styl termínem „sheets of sound", což Lubomír Dorůžka přeložil do češtiny jako „zvukové plachty". Výstižněji se však jeví výraz „zvukové vrstvy" – Coltrane hrál spoustu tónů v bleskovém tempu, kdy už prakticky nešlo rozeznat jednotlivé tóny od sebe, protože se právě díky té obrovské rychlosti staly součástí jakési vrstvy, po níž následovala další.
Významně se Coltrane podílel na jednom z nejprůlomovějších a nejúspěšnějších jazzových alb, a sice Kind of Blue Milese Davise v roce 1959. Na tomto albu se Davis rozhodl změnit styl jazzové improvizace. Namísto do té doby obvyklého způsobu improvizování založeného na akordech přišel Davis s harmonicky jednoduchými kompozicemi (u některých pouhé dva akordy) a improvizaci postavil na různých módech stupnic. Tato deska, na níž kromě Davise a Coltrana hrají altsaxofonista Cannonball Adderley, basista Paul Chambers, bubeník Jimmy Cobb, pianista Bill Evans a v jedné skladbě jeho kolega Wynton Kelly, se stala významným milníkem nejen v jazzu, ale v hudbě 20. století vůbec, a stále se těší popularitě u posluchačů, kritiků i hudebníků. Víceméně souběžně s Kind of Blue vznikají Coltranovy Giant Steps – první album obsahující výlučně jeho vlastní kompozice. Zajímavé je, že ačkoliv zde v několika skladbách hrají titíž muzikanti jako na Kind Of Blue (Chambers, Kelly, Cobb), způsob improvizace je akordický a s Kind Of Blue nenaznačuje žádnou souvislost.
V modálních experimentech naopak Coltrane pokračoval na albech My Favourite Things a Africa/Brass. To druhé z nich vzniklo ve spolupráci s flétnistou Ericem Dolphym, který všechny skladby zaranžoval. Jednalo se o experiment s mnohačlennou kapelou se spoustou dechových nástrojů a také se dvěma kontrabasisty. Později měl Coltrane také dva bubeníky a začal v kapele používat různé africké a latinskoamerické perkusní nástroje. Jeho spirituální zájmy ho přivedly ke studiu indické hudby a kromě toho se inspiroval například i rytmy afrických Pygmejů. Neustále hledal nové možnosti a se svým zvukem nebyl nikdy spokojen.
Vrcholem Coltranovy tvorby a jeho spojení hudby s duchovnem je deska A Love Supreme, která obsahuje stejnojmennou půlhodinovou svitu skládající se ze čtyř částí. Jeho spoluhráči tu jsou Elvin Jones (bicí), McCoy Tyner (piano) a Jimmy Garrison (basa). Celá skladba je věnována Bohu jako „prostá oběť". V poslední částí nazvané Žalm (Psalm) Coltrane na saxofon „čte" svoji báseň o Bohu – co slabika v textu, to jeden zahraný tón. Hudebně je toto album na pomezí mezi modální improvizací a následujícím free-jazzovým obdobím.
V té době už je Coltrane podruhé ženatý (Naimu Grubb opustil v roce 1963) a jeho druhá žena, Alice, časem nahrazuje v kapele McCoye Tynera. Ten ale ještě stihne s Coltranem natočit alba Kulu Se Mama a Meditations (1966). Coltrane úplně opouští lyričnost a hledá extázi v podobě pro posluchače těžko stravitelných volných improvizací. Alice Coltranová tehdy prohlásila: „Některá jeho nejnovější díla nejsou hudební skladby."
Coltrane ještě stihne schválit nahrávky pro svou poslední desku Expressions, na níž se vrací k lyrice, ale jejího vydání už se nedočká. V červenci 1967 náhle umírá na rakovinu jater. I když se mnohým jeho následovníkům podařilo dosáhnout stejné hráčské technické úrovně a virtuozity, asi nikdo nedokázal tak jako Coltrane propojit právě tu virtuozitu ještě navíc s duchovním světem a všemi emocemi, které v jeho hudbě zní. Jeho vzkaz dalším generacím je jasný – hledejte vlastní výraz, vlastní cestu, objevujte nové možnosti, vyjadřujte hudbou to, co chcete.
Fotografie převzata ze serveru http://www.john-coltrane.com (autor neuveden). Dále doporučuji www.johncoltrane.com a www.galegroup.com/free_resources/bhm/bio/coltrane_j.htm. Také děkuji Jakubu Doležalovi (http://sweb.cz/kuba.groove/news.htm) za cenné komentáře a připomínky.
