Tajemné slůvko Bingriwingri v názvu alba Bratrů Orffových označuje bájnou zemi, ke které se vážou děje několika písní alba. Další skladby pojednávají o Krnovsku, kraji, kde skutečně žije autor Ivan Gajdoš. Ten působí už řadu let v rockové kapele Poslední výstřel (i v ní občas zpívá o Bingriwingri), avšak jedna vyjadřovací poloha mu zřejmě nestačila. Proto založil druhý projekt, o mnoho komornější, lyričtější, melancholičtější, poetičtější. Pro mne osobně jsou Bratři Orffové jedním z největších objevů loňského roku. Album Bingriwingri dokážu poslouchat stále dokola a pořád na něm nacházím něco nového, krásného, nečekaného. V textech i aranžích.
I když dnes Bratři Orffové už fungují i jako regulérní kapela, na albu Bingriwingri se představují spíše jako studiový projekt. Vedle Ivana Gajdoše (autor, zpěv, kytara, baskytara, metalofon, syntezátor) je třeba v první řadě zmínit jména producentů Lukáše Novotného a Matouše Godíka (toho známe například z jeho sólového projektu Zka4T). V roli hostů pak na albu najdeme několik velmi známých osobností – Daniela Salontaye z bratislavských Dlhých dielů, kontrabasistu Petra Tichého (mj. spousta jazzových projektů nebo kapely zpěvaček Vesny Cáceres a Feng-jün Song), Filipa Míška (Khoiba) a další. Nejde však ani tak o jména, jako o zajímavé nástrojové a náladové kombinace. Akustické písně, ve kterých tichý a klidný zpěv Ivana Gajdoše doprovází kytara (Sova) nebo klavír (Nevypínám), se zcela přirozeně střídají s alternativnějšími kousky, podbarvenými jemnou elektronikou (Na hadím ocase, do které však organicky zapadá i fujara). Příjemným zpestřením je občasné využití dechů (trubky a křídlovka v Bingriwingri) a jazzový fanoušek si může vychutnat tóny Tichého kontrabasu (Nevypínám). Bratři Orffové tak nutně budou oříškem pro každého, kdo by se je snažil zařadit do jedné žánrové škatulky. Zcela nenuceně se rozkročili mezi progresivním folkem a klidným jazzem, aniž by se vyhýbali například prvkům šansonu (Odcizení) nebo chytrého popu (Vzduchem).
I když ne všechny texty pokládám za geniální (a například svižnou píseň Pátek bych si spíše dokázal představit v podání aranžérsky jednoduššího Posledního výstřelu), ve spoustě případů nám Ivan Gajdoš předkládá opravdové perly. Zavřete oči a poslechněte si třeba tajemný surrealistický začátek písně Vzduchem: „Je noc, nad Krytónem krouží strážné vzducholodě žen. Soustřeďují mračna glóru, a pak stláčí k městu sen. V něm se nespí, dál se žije, společný sen bez hranic. Nejvíc platí fantazie, s ní se lítá na měsíc." Nebo Bingriwingri: „Hrál Serža Vantoš na kostrafón v krytónu. Půlený samci byli tam. Kostrafón bručel jako elektrickej kostrafón. Půlený samci řekli: Je to tak!" (Serža Vantoš je zpěvákovo alter ego ve skupině Poslední výstřel.) Pokud by se vám zdá, že je tu nonsensových hříček příliš, doporučuji třeba Krnovskou: „Fouká sem severák, má polský přízvuk. Fufú. Fifí. Lidi jsou tady všeho druhu, pohraničí není ničí." Vtipné, originální, zvukomalebné a současně realistické a aktuální.
Dalo by se psát ještě o lecčem. Třeba o tatarské lidové písni, kterou nás Bratři Orffové překvapí v závěru alba a která opět organicky zapadá do celku. Také o originálně řešeném obalu, právem nominovaném na Anděla v kategorii Obal roku. O to větší škoda však je, že Akademie populární hudby Bratry Orffovy nenominovala v kategorii Objev roku. Bezesporu by si to zasloužili.
V písni Krnovská se zpívá o „magickém místě za noci v úplňku". Tak nějak na mě působí i hudba Ivana Gajdoše z alba Bingriwingri. Zkuste si ji taky vychutnat.
Bratři Orffové: Bingriwingri, Quazi Delict Records 2006, 41:10
Na hadím ocase, Pátek, Sova, Vláček do Bingriwingri, Vzduchem, Bingriwingri, Nevypínám, Krnovská, Odcizení, Moře, Onyta Almyim
