Mé podezření ohledně lenosti či vypočítavosti folkových diváků (o těch již v souvislosti s předkoly ani nemluvím) se rozšířilo po třech večerech i na folkové interprety. Do pražských předkol se přihlásilo 31 soutěžících – tedy o třetinu méně než loni – a letos byli v převaze sólisté, počet country a trampských kapel se nezměnil, jejich procentní nárůst díky absenci folkařů ovšem ano. Tyto žánry tedy zřejmě tvůrčí ani diváckou krizi na rozdíl od folku nezažívají. Aspoň něco.
Nedivil bych se, kdyby se jednalo jen o Portu jihlavskou, zmítanou vnitřními rozpory i nedostatkem diváků – že se na ni kapelám nechce. Ale Porta trampská prosperuje a hrát tam je přeci ještě stále pocta. Mám pocit, že kapely kalkulovaly s tím, že raději zkusí štěstí na prestižnější Zahradě a neuvědomily si změnu pravidel konkursů Zahrady – takže mnozí spláčou nad výdělkem, až za necelý měsíc zjistí, že z Prahy nebude na bohnickém konkursu hrát 45 (skoro stejných jako na předkolech Porty) kapel, jako ještě loni, ale že to číslo (nebo podobné) bude pro celé Čechy. Napřesrok se tedy dá očekávat masový návrat na portovní předkola, pokud ovšem Porta ještě bude (míněno ta jihlavská). Přitom vím v Praze nejméně o desítce kapel, které cvičné hraní před porotou potřebují jako vepř drbání a které místo toho, aby takto dokázaly svůj růst, plýtvají energii na dokazování téhož v mediálních přestřelkách a polemikách s odborníky.
Dosti úvah, pojďme k praxi. Kladem výše uvedeného bylo, že se ve všech třech dnech končilo okolo deváté hodiny večerní. Zvuk obstarával Pája Jindrák, průvodní slovo první dva večery společenský a do věci zasvěcený Petr Bohuslav, třetí večer pak vtipně glosující Jeroným Lešner. Organizačně se o vše starala Maruška Navrátilová a porota zasedla ve složení František Nedvěd junior, Petr Guth, Pavla Marianová, Oldřich Ortinský a moje maličkost. Obecně třeba konstatovat, že opět ubylo trestných poslechů a vyloženého neumětelství skoro až k nule, kupříkladu třetí den nebyl vůbec nikdo takový. Tradičně se ale nedostávala originalita a výraz. I letos se porota shodla – 12 z 15 postupujících dostalo hlasy od všech 5 nebo 4 porotců a ten pátý obvykle neprotestoval.
Pondělí:
Začínající Qjeten mi přišel trochu zakřiknutý, s povrchním rozvinutím melodických nápadů a zbytečně rozervaný – jako by už viděl konec slepé uličky, kterou se vydal. Zcela jinak to ale slyšeli ostatní porotci, takže postoupili bez problémů. Franta Krysař Barták by měl trénovat pódiové vystupování a možná zvýraznit melodie – místy se více blížil scénické hudbě než písničkám. Textař je ale zručný a vtipný, instrumentalista zručný (kytara, klavír) a jeho Pan Novák byl výborný. Kryze bohužel dostála svému jménu, nedůvěryhodný pokus o středověký sound, rýmy typu vítězem/zem a obrácené přízvuky. Přesto ale cesta dál existuje – naznačili jí v třetí soutěžní písni. Jiří Wehle je exot v nejlepším slova smyslu – hrál na niněru, dudy a harfu, má vlastní CD a není hrad, kde by nevystupoval – opět středověké písně, ale kulisu hradu nutně pro vyznění svých písní potřebuje. Dvojice Quaoar oproti loňsku začala trošku šišlat a ráčkovat a hlasy se ještě neusadily, ale i tak je to příslib do budoucna – vzorem pro trpělivost jim budiž jiná dívčí dvojice, která byla před 5-6 lety na zlomení hole, a dnes má úspěšné CD a plní sálky. Aleš Rogalewicz byl můj tajný kůň, po autorské stránce opět pokročil dál, vtipných písní je všeobecně málo a on je s nadhledem umí, ale interpretace nebyla úplně přesvědčivá. I zde jsem se kompletně lišil od zbytku poroty. Dlužno konstatovat, že to byl druhý a předposlední takový případ. V pondělí jsem stihl slyšet ještě znovuzrozený Načas (držitelé Porty 98, autoři hitu Housenka) a byl jsem okouzlen. Comeback se povedl – moderní folk , který měl drive a hitové melodie. Bomba, řekl bych. Samozřejmě, postoupili bez zaváhání. Zbývající část večera vám popíše šéfredaktor Pavel Rada, mě volaly pracovní povinnosti.
Již v Kryzi vystupující Zbyněk Zeman jako sólista jen potvrdil to, co Miloš již napsal. Je ale zajímavé, jak interprety ovlivňuje prostředí, ve kterém vystupují. Stejné písničky v útulné čajovně vyzní úplně jinak. A v tomto případě lépe. Zato Panelákoví fotři mohou vystoupit kdekoliv a legrace je to stejná. Tedy obrovská. Tady si nedovolím hodnotit hudební umění, o to zde totiž nejde. Fotři jsou plnohodnotná audiovizuální show a jako takové je beru bez výhrad. Písničkář to po takové smršti nemá vůbec jednoduché, což se potvrdilo v případě Luďka Midrly. Co mně osobně vadilo asi nejvíc, to byla nejistá hra na kytaru. Spolu s mdlým výrazem asi největší minusy jeho vystoupení. A parodie Leoše Mareše už neletí… Nevýrazný ovšem nebyl Crossband. Muzika, které by v USA nejspíš říkali country, u nás spíš countrypop či countryrock. Výborně zahrané, dobře zazpívané. Moc se mi líbili a o postupu jsem vůbec nepochyboval. Martin Čepelík – romantik s kytarou, u kterého je zapotřebí pozorně poslouchat texty a přemýšlet o nich. Sítem poroty neprošel nejspíš proto, že písničkářů stejné či podobné úrovně bylo tentokrát docela dost. Mrzelo mě u něj jisté pohrdání soutěží, které ukázal naprosto zahozenou poslední písní, což mělo být nejspíš vtipné, ale nebylo… A večer končící Michal Knébl. Hlavní hvězda Panelákových fotrů. Dokázal, že i sám dokáže zaujmout a pobavit. Škoda, že jeho vystoupení budou muset dramaturgové posouvat tak, aby se nevyskytl před dvaadvacátou hodinou.
Úterý:
Úvodní Nestíháme mi přišli trošku nesví, buď hráli úplně nové věci, nebo se neskamarádili s pódiem, nebo pospíchali na další kšeft, ale to, co předvedli nakonec, na postup stačilo a zlepšovali se doslova píseň od písně. Úplně nejlepší bylo poslední Čertovo jezero, a z dvojice je již jasnou hotovou osobností Jan Řepka. David Drozda zatím plně nevystihl rozdíl mezi filosofickým a blábolivým textem, možná by to chtělo jednodušší témata. A trénovat zpěv. Skoro totéž platí i pro duo Pepík a Káťa, pouze texty neměly být původně filosofické, ale milostné. Pepík to navíc trochu kazil průvodním slovem (i to patří k pódiovému vystupování). Naopak Hanka Čechová překvapila suverenitou a její vzor Hana Hegerová byl dost znát v projevu i stavbě písní. Postoupila. Kámen úrazu reprezentoval trampskou část hudebního spektra a byl přesně takový, jaká má trampská skupina být – melodický, nevyumělkovaný, jednoduchý a upřímný, přitom zejména ve skladbě Když se stmívá s velkou atmosférou a působivý. Jasný postup. Asi největší překvapení přichystal Petr Feikl s přáteli – teď už vím, v čem to bude – Petr je především jasným autorem, a je-li spoután nutností spolupráce s ostatními, zaniknou negativní pódiové projevy, pro které v minulosti nepostupoval. Potvrdil to pak i ve středu, kdy soutěžil jako sólista a na rozdíl od vystoupení s přáteli to přesně pro uvedené důvody na postup nebylo. S přáteli postoupil. Svou cestou by se potřebovali sehrát, v dobrých věcech (atmosféra písní, jejich instrumentální provedení) byli nevýrazní, a tak upoutaly ty zatím horší (vokály). Krátká předehra předvedla poetický salónní folk, ale dobře postavený a s myšlenkou – nenudili, byli bez depresívních manýrů, ke kterým podobně hrající skupiny sklouzávají, a velmi pocitoví. Na postup to bylo.
Středa:
Zahajovalo duo Papež s Komínovou a dopustili se všech obvyklých chyb od nedržení tempa přes neintonaci až k prosté nesehranosti. Jako kdyby se poprvé potkali v autobusu. Tak příště. A přespříště. A přespřespříště. A pak uvidíme. Matěj Lipský jakbysmet. Petr Nedvěd interpretační řemeslo zvládá, ale výraz teprve piluje, jakkoliv se v písních dotýká angažovaných témat (Půlnoční – o vojácích), zatím mu zpracování nevěřím. To Martin Rous všechny výhrady k předchozím sólistům už překonal a porotu po zásluze zaujal. Možná už trošku výraz přehání, ale zatím to ještě nevadí. Oáza zpívala trochu banality, ale velmi jí pomáhaly klávesy a reprezentovala tak otevřenější formu folku. Dana Houdková a Stejná krev se blížili výrazově Oáze, ale místo kláves měli sadu nejrůznějších zvukových efektů (věčný déšť, triangly a podobně) a působili hodně přesvědčivě, zejména v poslední skladbě, kde interpretka dokola opakovala „že mi to ještě uděláš". Budou mít tedy možnost i ve finále. Výborné autentické vyjádření prožitků, proč ne, nemusí to být vždy podáno jako poezie, že jo. Trio zpěvaček Bluestone upoutalo vokálním acapellovým výrazem a fascinací swingem, jazzem a první republikou vůbec. Už teď jim to zpívá dobře, doporučuji k pozornosti kolegovi Honzovi Hučínovi z Pětníku. Fanda Panda Jirouš a spol. dosáhli stejného efektu jako P. Feikl – s muzikanty je Panda zručný blues cítící muzikant se sebevědomým výrazem, kdy přesahy jsou bržděny nutností spolupracovat s ostatními. Závěrečný Hromosvod jsem tipoval na jasného postupujícího a krutě jsem se zmýlil. Kolegové a kolegyně z poroty snad neměli jen čas přivyknout na skoro rockovou verzi Pískajícího cikána, i když se Oldřich Ortinský při poslechu překonával. I když nepostupují, předvedli sebevědomou muziku s perspektivou upoutat i jiné než folkové publikum. Hromosvod a Načas ukázali cestu folku, která není slepá, a čas to jen potvrdí.
Tak si zopakujme, koho uvidíme a uslyšíme 12. dubna od 18.00 ve Mlejně:
Panelákoví fotři, Načas, Crossband, Michal Knébl, Nestíháme, Kámen úrazu, Petr Feikl a přátelé, Krátká předehra, Oáza, Martin Rous, Dana Houdková a Stejná krev, Bluestone, Qjeten, Hanka Čechová, Fanda Panda Jirouš a spol.
Pražské Portování, Praha, Klub Mlejn 6. – 8. března 2006
