Jste-li vokální, případně čistě acapelová skupina, máte ve folku zaděláno na slušný úspěch. Publikum dokáže ocenit jak neobvyklost a zajímavost takové sestavy, tak i práci, která za tím vším je. Vždyť kdo má odvahu jen tak odložit hudební nástroj a zcela odhalit, jak umí či neumí zpívat?
Loni v oblastním kole Trampské Porty v Praze zvítězil Pětník, letos se blíží k úspěchu dívčí trojice Bluestone.
Děláte acapelovou muziku ve třech. Není to už příliš malý počet lidí?
To hodně záleží na úpravě písničky. Když máš šikovnou aranž, tři hlasy v pohodě stačí. Jasně, že kdybychom přibraly do party dva tři chlápky, tak se nám hodně rozšíří možnosti co do harmonie. Jenže by to zase mohlo narušit vnitřní harmonii ve skupině. Máme v triu takovou zvláštní atmosféru; možná je to tím, že se všechny známe úplně odmalička a muziku cítíme hodně podobně.
Takže se rozšiřovat nehodláte?
Spolupráci s jinými zpěváky se určitě nebráníme, ale obvykle jde o jednorázové akce na oživení našich koncertů.
Žánr zpěvu bez podpory hudebních nástrojů je v západních zemích daleko rozšířenější než u nás. Čím to podle vás je? Myslíte, že u nás není čistě vokální seskupení pro lidi zajímavé?
Dosavadní reakce na naše zpívání nám dávají naději, že vokální seskupení zajímavé je. Samozřejmě jen pro určitou skupinu posluchačů, ostatně jako jakékoliv jiné hudební těleso. U nás i jinde ve světě platí, že publikum si musíš vychovat. Na první koncert dorazí tví kamarádi, na dalším se objeví kamarádi kamarádů,… komu se to líbí, přijde znova. Je to běh na dlouhou trať, takže to chce trpělivost. Snažíme se lidi na koncertech pobavit a překvapit, a tak sázíme i na různé převleky a mystifikace. Přijďte se podívat – 13. dubna zpíváme v klubu V Jelení.
Vy tři zpíváte spolu už sedm let, Bluestone jako skupina existuje od roku 2000. Ale na Portě a vůbec folkové scéně jste se objevily až teď. Proč ten ostych? Nebo vás tenhle žánr nelákal?
Chceš to slyšet upřímně? Myslely jsme si, že na Portě na nás není nikdo zvědavej (smích). Prostě nás to dřív nenapadlo. Letos jsme si šly do Mlejna jen tak zazpívat a vůbec jsme nepočítaly s tím, že bychom mohly někam postoupit. Výrok poroty nás příjemně zaskočil. Folkové scéně se ale rozhodně nevyhýbáme. My se vlastně nevyhýbáme žádným scénám (jenom těm hysterickým). Nedávno jsme si například vyzkoušely i vokály do funky muziky. Co se týče folku, spolupracujeme třeba s kapelou My3.avi, která loni posbírala na Portách hned tři ceny.
I když zpíváte i swing a pop, většina vašeho repertoáru jsou typicky sborové věci: klasika, lidovky, vánoční písně. Mohou za to vaše kořeny ve sborovém zpěvu?
Repertoár každé skupiny prochází určitým vývojem. My jsme vlastně začínaly na lidovkách, dokonce jsme kdysi – ještě pod jiným názvem – vyhrály celostátní pěveckou soutěž v kategorii lidová tvorba. Teď děláme hlavně swing, který nás hrozně baví. Naše starší kousky ale neustále oprašujeme – vystupujeme totiž na různých typech akcí, a tak je dobré mít v záloze od každého žánru něco. A zazpívat si čas od času klasiku je příjemná změna. Fakt je, že třeba ve vztahu ke klasické hudbě nás sbor určitě pozitivně ovlivnil.
Zkusily jste si zazpívat i s nástrojovým doprovodem? Neláká vás třeba spolupráce s nějakým bigbandem?
Na našich samostatných koncertech nás sem tam někdo doprovodí na klavír, kytaru nebo třeba bonga. Mimo to pravidelně zpíváme s královéhradeckým swingovým bandem Bluestar, který se zaměřuje na hudbu 30. a 40. let minulého století. Loni nás Hradečáci přizvali i na nahrávání cédéčka. Při vystoupeních na sobě máme modré dobové šatičky a fakt si to užíváme, protože ta muzika je výborná. Do Andrews Sisters máme sice zatím daleko, ale snažíme se.
Představte si, že se protlačíte všemi koly Porty až do finále, vstupujete na scénu amfiteátru v Ústí nad Labem a dívá se na vás pět tisíc lidí. Rozklepe vám to kolena?
Takové množství lidí každopádně budí respekt a zpěvák bez trémy je špatný zpěvák. Jenže musí jít o trému, která tě nakopne k lepšímu výkonu, a ne o zděšení, které ti udělá uzel na hlasivkách. Takže Ústí by nám možná trochu rozklepalo kolena, ale hlasy snad ne. Máme na to takový fígl. Jednou jsme totiž zpívaly na Pražském hradě naší První dámě. Byly to nervy, ale nakonec to dopadlo dobře. Takže si teď před každým důležitým vystoupením říkáme: „Zvládly jsme Livii, tak tohle zvládneme taky." A ono to funguje.
