Žamboši se mi postupně přibližovali, nejprve jsem jen o nich slyšel, že jsou od Vsetína, pak už mi i lidé vyprávěli, jak hrají a zpívají, potom jsem je zahlédl tuším na Starém dobrém westernu (snad se nemýlím), pak začali pronikat na festivaly i do Prahy. Potom Tomáš Zeno Václavík dodal demosnímek a další a další a začal jsem je hrát i v Hudebním kurýru Countryrádia.
Podobně postupně jsem se jim přibližoval i chápáním. Nejprve jsem je zařadil do kategorie „intimní dvojice", což je jen o stupeň vyšší rating než „dvojice depresívní" a o stupeň nižší než „dvojice filosofující". Postupem času jsem ale začal objevovat právě zejména kouzlo jejich textů. Kouzlo říkám úmyslně, protože je to zvláštní a osobitá směsice jemného humoru, mírného přemýšlení a slovních hříček. Na nové desce To se to hraje přidali i studiové hudebníky a jejich zvuk získal na barevnosti a plnosti, čímž eliminovali některé mírně ploché melodie a můžeme tak slyšet saxofon nebo piano. Z alba si asi nebudete nic prozpěvovat, melodie jsou příliš křehké, ale i vokály vás zaujmou svou tlumeností a pokorou, ovšem texty vám v hlavě zůstanou určitě. A to jak u starších, tak u novějších písní.
Album začíná skoro už slavnými Znakoplavkami s obráceným přehráváním i zpíváním v závěru, které je důsledně dovedeno do detailu a nechybí ani jen o něco méně slavné Co se děje v koupelně nebo Pochod obratlovců. Ty vás chytnou svým humorem a jazykovými nápady jako první. Při druhém poslechu si uvědomíte, že decentně, s vkusem a vlastním pohledem řeší i vážnější témata: Krátká paměť (o Terezíně) nebo Bezpečné reggae (o katastrofách). Přitom nestavějí na odiv bojovou jednoznačnost a ponechávají posluchači prostor pro vlastní názor. Neznásilňují jej jedinou svatou pravdou jako někteří daleko renomovanější (=starší) písničkáři. Asi tato tolerance a přitom jasný úsudek patří k mladé generaci, což je povzbuzující poznatek nejen pro folkovou muziku a nejen pro muziku. Na desce nechybí ani problematika osobních vztahů a vnitřních pocitových obrazů, ale ani ta není posluchači vnucována nebo stavěna na odiv (Pravda o múzách).
Místy trošku připomínají bratry Ebeny v jejich začátcích , řekněme těsně před první deskou (Hledání loutkáře). Že by nám vyrůstal nový Marek? Už jen představa je pěkná. A Stanislava Brahová jakoby směřovala pro změnu k Haně Ulrychové. Taky milá představa (Dračí). Žamboši svůj hudební názor a svou hudební tvorbu nevnucují, ale mírně a nevtíravě nabízejí na přátelsky natažené hudební ruce v obalu, kde symbolicky převažuje bílá a okrová (nebo žlutá…?). Určitě si vyberete.
Žamboši: To se to hraje, Indies 2006, 54:31, ******
O znakoplavkách a tak, Sochy, Krátká paměť, Zaříkávání pramene, Bezpečné reggae, Na lovu, 1440 minut vzteku, Poprvé, Co se děje v koupelně, Pravda o múzách, Dětství, Tři psi, Pochod obratlovců, Hledání loutkáře, Dračí.
