Po Strakonicích, Boskovicích, Ostravě a Opavě se tečkou za celým Zenklovým turné stalo vystoupení v pražském Divadle U Hasičů, kde ho (jako ostatně na všech předchozích koncertech) doprovázeli baskytarista Prokop Saidl (Bran) a kytarista Michal Hromčík. Nechyběli ani hosté, ale o tom až později.
Koncert uváděl jeho organizátor Rosťa Čapek, který bavil publikum veselými historkami. Ty sice mnohé rozesmály, ale určitě by bylo přínosnější, kdyby se obecenstvo dozvědělo něco více o samotném Radimu Zenklovi a jeho hudbě. Pak už nastoupil na pódium Michal Hromčík, k němuž se postupně přidali Saidl a Zenkl, aby společně rozehráli svižnou Zenklovu skladbu Spring Break. Hned po ní složili poctu legendárnímu jazzovému a swingovému mandolinistovi Jethro Burnsovi v podobě jeho vlastní Jethro's Tune.
Poté pozval Radim na pódium hráčku na irský buben bodhran Alenu Gaálovou (Celtic Cross), která do kapely úplně přirozeně zapadla a svojí citlivou hrou jí dodala nový rozměr. Zenkla a spol. doprovodila v jeho další skladbě, lyrické, ale svižné tříčtvrťové (nebo šestiosminové) At the End of Summer, kterou na CD Restless Joy hraje Radim na rezofonickou mandolínu. Tu bohužel pražskému publiku nepředvedl, ale skladbě to nic neubralo na působivosti.
Následovala jedna zpívaná věc v galštině a po ní nechala kapela Zenkla na pódiu samotného, aby užaslému publiku předvedl svoji techniku prstýnkové hry, kdy ukazováček hraje melodii (obvykle tremolo) a palec doprovodné figury nebo druhou melodickou linku, takže to vypadá, jako by hrály dvě mandolíny najednou. Skladba, kterou takto Radim zahrál, má název Pegasus‘ Descent. To sice znamená „Pegasův sestup", ale většinu posluchačů spíše povznesla kamsi do výšin, kam mají dar publikum povznášet jen opravdu výjimeční umělci.
Následovala irská melodie, v níž Radim vyměnil mandolínu za low whistle, dále jedna „Latina" Samba de Orfeus, a pak si muzikanti vystřihli americkou lidovku Cora Is Gone známou zejména od Flatta a Scruggse a u nás od Greenhorns s českým textem jako Já v poslední době. Písničce dali trochu jiný střih zejména obohacením harmonie o mollové akordy i vokálním aranžmá. Opět se přidala Gaálová, která dokázala, že bluegrass lze hrát výborně i s bodhranem. První půli koncertu zakončil Radim se svými spoluhráči skladbou Revival, což je poklona Samu Bushovi, který měl kdysi na Radimovu hru obrovský vliv.
Druhý set zahájil Radim překvapivě sólovým kouskem na didjeridu a nenechal nikoho na pochybách, že to, co se v sále odehrává a bude odehrávat, asi těžko uslyší někde jinde. V desetiosminovém rytmu byla arménská lidová píseň, po níž následovala Zenklova „flamencová" Rodriguez, v níž si dali sólo všichni přítomní. Pak se kapela opět odebrala do zákulisí a na pódium se dostavila Lucie Redlová, aby si s Radimem zazpívala a capella duet v gospelu Talk About Sufferin‘, který asi nejvíce proslavil Ricky Skaggs se svou manželkou a její sestrou na albu Family and Friends. Duet Redlové se Zenklem se také velice vydařil a byli za to patřičně aplaudováni. Když pak Radim marně čekal na návrat kapely na pódium, rozhodl se vyřešit situaci sólovou hrou na koncovku. Jak sám konstatoval, podařilo se mu tím „přivolat hochy (i dívku) na pastvu" a společně předvedli další originální „zenklovku" Twin Peaks v bluegrassovém duchu. Ta se stala výborným nástrojem pro improvizaci a jamování. Zdařilá sóla předvedli kromě Radima i Saidl s Hromčíkem, a nejvíce asi publikum dostala interakce mandolíny s bodhranem, která trochu připomínala hudební konverzace Johna McLaughlina se Zakirem Husseinem nebo Victora Wootena se Sandipem Burmanem.
Ohlas na tuto závěrečnou skladbu byl obrovský a samozřejmě se muselo přidávat. Jako přídavek naservírovala kapela divákům v sále Zenklovu kompozici Astoria, která upoutala poměrně spletitým tématem, které v unisonu zahrála mandolína s kytarou a baskytarou. Celkem snadno si lze představit, že by takovou skladbu hrál David Grisman se svým kvintetem. Jakoby v ní z dálky zaznívaly ozvěny Grismanovy 16/16.
Obecenstvo v Divadle U Hasičů mělo možnost nechat se Radimem Zenklem a jeho spoluhráči přenést na jakýsi ostrůvek pozitivní deviace, jakých je naštěstí stále dost i v dnešním kulturním světě, jemuž vládne neúprosná ruka šoubyznysu. Zenklova směs bluegrassu, moderní akustické hudby, jazzu, flamenca, latinskoamerických rytmů a lidových melodií z různých zemí ve spojení s jeho hráčskou virtuozitou a invencí je plná překvapení a posluchače zavádí do míst, kam by se sami jen stěží podívali, pokud by je vůbec napadlo se do nich vydat. Přitom ani trochu nevadí, že Radim dává stále více prostoru dechovým nástrojům na úkor mandolíny. Dokazuje tím, že má co sdělit a není důležité, jakým způsobem tak činí, ale co je obsahem jeho sdělení.
