V pondělí 6. 6. 2006 odehrál Radim Zenkl se svým triem (a někdy i kvartetem) poslední vystoupení ze své letošní české šňůry a po něm poskytl iFolku rozhovor. Trvalo to sice dlouho, než se Radim přivítal se všemi přáteli, které několik let neviděl, ale čekání se rozhodně vyplatilo. I zhruba půl hodiny po půlnoci byl geniální mandolinista neuvěřitelně milý a vstřícný. Zpočátku jsme si vykali, ale na konci rozhovoru už jsme přešli do tykání, tak v tom duchu přepisuji i celý rozhovor.
Odehrál jsi asi pět koncertů v Čechách. Jak tohle letošní české turné hodnotíš?
Myslím, že se to podařilo. Teď už máme možnost to vidět trošku z perspektivy, s mírným odstupem. V minulých letech jsem jezdil hrát vesměs buď se sólovým pořadem, nebo jsem hrál s nějakou stálou kapelou, třeba jako Druhá Tráva nebo Buty, s Vlastou Redlem a kapelou Každý den jinak, se Samsonem, něco s Mišíkem jako host, s Plíhalem a dalšími. Takže jsem přemýšlel, že bych rád udělal vlastní projekt s kapelou, i když ideální by bylo, kdybych si mohl všechno připravit, odzkoušet, dostat se i do těch drobných detailů a nějak to barevně naladit. Jsem perfekcionista a jsem na to zvyklý z koncertů, kde hraju sám, a tentokrát to nebylo možné. Kluci bydlí každý jinde, tak jsem jim aspoň poslal skladby na cédéčku, komunikovali jsme přes e-mail a pak jsme se tady setkali, párkrát jsme si to vyzkoušeli, a potom už děj se vůle Boží.
Bylo tam tedy víc improvizace?
Trošku improvizace určitě. Přece jen je to rozdíl, když spolu kapela hraje několik let a vyleze na plac. My jsme to opravdu tvořili za pochodu a vlastně pořád se zkouší. Dnes jsme třeba s Lucií těsně před koncertem zkoušeli ty zpěvy (gospelový pěvecký duet s Lucií Redlovou, pozn. red.), nebo o přestávce jsme zase vytvořili to bubenické sólo, takovou tu interakci mezi bodhranem a mandolínou, takže ono to pořád roste a člověk si moc neoddychne. Taky mám radost z toho, že kluci i Alena (Alena Gaálová – bodhran, pozn. red.) jsou do toho strašně nadšení a že to dělají pro lásku k hudbě a tvoření. Řekl bych, že to dopadlo dobře, a navíc ty koncerty jsou takové emocionální, protože přijde spousta známých a spolužáků ze základní školy, ze střední i z vysoké a lidi, které jsem neviděl třeba dvacet-třicet let. Takže po koncertě je to náročné, však jsi to viděl. Ale je to krásné, je to v plném proudu. Určitě lepší, než sedět doma na kavalci.
Máš americké občanství…
… no, teď mám vlastně dvojí občanství.
Cítíš se v Čechách alespoň trochu doma?
Stoprocentně, ale cítím se doma i tam. Já si myslím, že to je rozhodně možné. Každá země má svá plus a samozřejmě i svá mínus. Trochu si připadám jako stěhovavý pták, který vždycky jednou za rok přeletí. Za posledních pět let se mi to už tak trochu ustálilo, že do naší vlasti přiletím na květen a červen. Vždycky se sem moc těším a cítím se tu doma, to bezpochyby. Tady jsem se narodil, tohle je takový můj primární domov. Ale na druhé straně zase v těch Státech už jsem si odžil skoro sedmnáct let a už tak nějak vím, jak to tam funguje, a už jsem, abych tak řekl, adoptoval takové ty západní jistoty.
Součástí turné byla i mandolínová dílna. Baví tě učit?
Baví. Pocházím z učitelské rodiny. Oba dva rodiče jsou pedagogové, tatínek učí hudební vědu a pedagogiku, maminka učila češtinu a hudebku a její rodiče byli oba dva učitelé, takže myslím, že nějaký gen jsem zdědil a učení mi připadá velice přirozené. Není pro mě problém vysvětlit, jak jsem k tomu došel sám. Před pár lety jsem ve Státech učil dost. Měl jsem asi padesát soukromých žáků a učil jsem různé dílny. Teď učím méně z toho důvodu, že jsem víc na cestách, hraju víc koncertů. Takže samozřejmě mě to baví, ale koncertování a vytváření hudby mě baví ještě víc, dávám tomu přednost. Přes léto vždycky učím různé dílny ve Státech a v Kanadě a je to vždycky spojeno s koncerty a spoluprací s dalšími hráči a je to velice příjemné.
Ta dílna v Boskovicích proběhla velice dobře. Měl jsem radost, že se našlo tolik mandolinistů. Martin Krajíček mě požádal, jestli bych tu dílnu udělal, a já jsem mu říkal: „No, udělal, ale přijde vůbec někdo? Zajímá někoho mandolína?" Nakonec přišlo pětačtyřicet hráčů z celé republiky, tak to si myslím, že je velký úspěch.
Taková častá otázka: Jaké byly tvoje první vzory?
Tak v mandolíně – to, co rozhodlo, že jsem zůstal u mandolíny – napřed jsem hrál na kytaru – byly bluegrassové kapely. Tam ta mandolína měla takový pružnější, čerstvější zvuk než kytara. Ty první vzory by tedy byly z řad bluegrassových hráčů – v podstatě všichni. Každý, kdo už je nějak známý tou hrou, tak něco určitě znamená, má určité poselství, které tím nástrojem předává. Já jsem tomu naslouchal a snažil jsem se poslouchat všechny hráče, kteří kdy na mandolínu hráli. Potom už nejenom v bluegrassu. I u nás se třeba najdou, řekněme, pozůstatky takových mandolínových orchestrů, které tady byly ve dvacátých letech. Třeba v Ostravě byl mandolínový orchestr, který řídil pan Konvička, a hráli například věci od Hašlera a já jsem z toho měl obrovskou radost.
K těm vzorům – ti, kteří mě asi nejvíce oslovili: Jistě Bill Monroe jako zakladatel bluegrassu, který to vlastně celé tak nějak způsobil. Potom hráči progresivnější, třeba Bobby Osborne, John Duffey, Frank Wakefield, no a potom třeba Jimmy Gaudreau, samozřejmě hodně Sam Bush – ten asi víc než ostatní, hrál jsem od něj skoro všechno, co jsem mohl sehnat. No a samozřejmě David Grisman, Andy Statman, Jethro Burns… Pak už se to tak nějak rozšířilo, že ten člověk nemusel být mandolinista, člověk se nechal ovlivnit hudebníkem jako takovým. Samozřejmě to bylo jednodušší u příbuzných strunných nástrojů jako u kytary – tam třeba trojice kytaristů John McLaughlin, Paco de Lucia, Al di Meola nebo Pat Metheny, John Scofield a jiní jazzmani. Nebo další hráči jako Béla Fleck, Jerry Douglas…
Svými styly a svým přístupem jsi už překročil snad všechny hranice ve hře na mandolínu. Máš ještě dnes nějaké vzory?
Určitě. Hudba, hudební projev nebo přednes nikdy nekončí. Ono se to dá vždycky zahrát jinak, nebo, jak my bychom tady řekli, s větším srdcem, aby to ještě líp ladilo nebo aby tam byla zajímavější improvizace. To se mi líbí, že tu je ta radost v té cestě, že to není jako „teď jsem se naučil hrát, tak to umím". Samozřejmě to roste, především improvizace. Improvizace, myslím, člověka provází celý život a v různých dekádách života hraje jinak. Někdy třeba hraje víc not, někdy méně, ale zase takové chytřejší noty. Takže vůbec bych se nebál, že ten vývoj nějak končí. Před pár lety jsem začal hrát na ty dechové nástroje, především píšťalky a flétny, zvláště lidové flétny různých zemí. To mě strašně baví, bylo to rozšíření té palety – například mandolína hraje jakoby spoustu krátkých not, flétna zase méně dlouhých not, takže je tam práce s tónem, a to jsem tak nějak potřeboval. Vlastně jsem si uvědomil, že nejsem ani tak mandolinista, jako hudebník, že mandolína je nástroj k vyjádření pocitů a myšlenek. A znám lidi, kteří jsou spíš instrumentalisti a žijou tím svým nástrojem a berou to tak, že pokud to není mandolína, tak je to špatné. Ale já to beru tak, že jsem u ní zůstal, líbí se mi, že je méně obvyklá, že se s ní líp proráží než s kytarou nebo houslemi. A u těch dechových nástrojů – ty mají příznivý dopad na moje mandolínové hraní, že se snažím víc pracovat s tónem a rozšiřovat to. Takže vzory… pro mě může být vzor třeba i filmový režisér nebo architekt. Ono to všecko souvisí se vším. Když člověk vidí, že něco nějak funguje, že se někomu něco podařilo, tak má snahu to vytvořit i v tom svém oboru.
Dá se tedy říct, že jsi zastáncem hesla „umění jedno, způsobů tisíce"?
Hmm, to jsem teda ještě neslyšel, ale to je dobrý. Jak že to bylo?
Umění jedno, způsobů tisíce.
Krása. Přesně tak!
K tvojí technice, které se říká duo style. Používáš dva prstýnky a vytváříš dojem, jako by hrály dvě nebo více mandolín. Je to přímo tvůj vynález, nebo už s tím přišel někdo před tebou a ty jsi to zdokonalil?
Ty dva prstýnky, to je rozhodně můj vynález, i když, kdo ví, třeba to už někdy někdo zkoušel, akorát se o tom neví. Co tomu předcházelo, byla technika zvaná duo style, která se hraje jedním trsátkem. Ta se ale používala sporadicky, občas to tak někdo hrál. Byla to spíš taková lahůdka, výjimečná ozdobná technika. V podstatě tím trsátkem se hraje tremolo na nejvyšší strunně (předvádí na prstech ruky) a občas se zabloudí na tu strunu sousední, čímž se vytvoří dvojzvuk, nebo se zahraje celý akord přes všechny struny. Vrchol té techniky byl, že se hrálo tremolo a pak se struna přeskočila a zahrál se hluboký tón. Ale v tom momentě, kdy se zahrál, tak tam to tremolo není, ale vzniká tu jakýsi sluchový klam, kdy ucho vnímá ten hluboký tón a nevšimne si, že tam jakoby chybí tón v tom tremolu a zní to, jako že to tremolo jede pořád a navíc je tam ta hluboká nota. To je tedy ten dvojitý styl. S tím jsem tak nějak začal, když jsem přijel do Států. Tam jsem hledal techniky, jak hrát sólově, protože to pro mě bylo praktické. Neznal jsem moc hráčů – ti výborní byli pořád někde na šňůře a ti, co jsem znal, třeba zas tak dobře nehráli a ani jsem neměl auto, abych mohl cestovat. Tak jsem si říkal, že by bylo ideální, kdybych hrál sám. Věděl jsem, že jsou třeba kytaristé nebo klavíristé, kteří hrají sólové koncerty. Dokonce tam byl i jeden baskytarista, který dělal celovečerní sólové koncerty. Tak jsem si říkal, že na mandolínu to určitě půjde, je to polyfonní nástroj. Tak jsem hledal různé prostředky, jak v podstatě splnit ty tři základní hudební složky – melodie, harmonie, rytmus. Tak jsem se naučil ten dvojitý styl a pak mě napadlo, co kdybych měl trsátka dvě? Přilepím je na prsty… V podstatě to nebylo tak těžké, asi to mělo tak být, bylo to dáno. Kdysi jsem si opravdu lepil trsátka izolepou na prsty a postupně jsem adoptoval prstýnky, které se používají na kytaru nebo na banjo. A to je teda ta moje technika. Mám dva prstýnky a to tremolo teda jede pořád a palec může hrát mnohem složitější doprovod, akordy nebo druhé tremolo.
Kdy sis asi poprvé uvědomil, že ti nestačí ty dosavadní výrazové prostředky mandolíny, a začal jsi experimentovat se zvukem?
V podstatě jsem experimentoval odjakživa. Když člověk přijde k něčemu novému, v mém případě k mandolíně, tak se snaží nejprve naučit základní prvky toho stylu. My jsme opravdu začínali absolutně od píky. Tady třeba převládal názor, že na mandolínu se vůbec nehrají akordy, jenom melodie. Pak jsem viděl, že v bluegrassu tam v podstatě mydlí akordy. že se to dá, vždyť to má čtyři struny a dají se dělat čtyřzvuky, někdy i pětizvuky, když se jedna dvojice strun rozdělí. Člověk se teda tím vším musel prokousat a pak už se naladí do takové objevovací fáze. Já jsem nikdy nebyl dobrý žák ve školách, spíš jsem byl samouk, ale hodně zažraný. Vážil jsem si jakékoliv informace a spíš jsem ze školy pospíchal, abych seděl doma a poslouchal nahrávky a věnoval se mandolíně. Člověk tak nějak bere v potaz tu informaci, kterou dostane, ale na druhou stranu zase ví, že jsou další řešení a snaží se to rozšířit. Snaží se získat maximum těch informací a pak si to nějak přebrat sám. A potom dojde do určitého bodu, kdy začne vytvářet nové techniky nebo spojovat různé věci. Dá se čerpat z techniky jiných nástrojů – z balalajky, ruské domry, řeckého bouzouki, samozřejmě z kytary, z elektrické kytary – vibrato, bending (vytahování strun). Je tady tolik možností – třeba cimbál tužkou, to jsem tady nehrál, ale často to dělám.
Takže to bylo vlastně odjakživa a v těch Státech asi ještě víc, také proto, že jsem si od začátku vytvořil sólový pořad. A tehdy to opravdu byla sólo mandolína. Teď mám mandolín několik: mandolínu, mandolu, oktávovou mandolínu… Hraju trsátkem, prsty, dám do toho všecky ty dechové nástroje, trošku zpěvu a ještě třeba povídám nějakou příhodu… Ale kdysi to byla opravdu jenom jedna mandolína, tak jsem se to snažil nějak obohatit, aby to bylo zajímavější, aby to nebyla jenom jedna skladba za druhou. Tak jsem právě hledal různé techniky a různou tvorbu zvuku na mandolíně. Taky jsem hrál na mandolínu houslovým smyčcem – buď na těch krajních strunách nebo celé akordy přes všechny struny, nebo jsem používal takový ten kytarový tapping – příklepy na hmatníku oběma rukama. Vždycky mě to bavilo a vždycky to bylo něco, co mě zaujalo u nějakého jiného nástroje. Jinak nemyslím, že by to bylo možné takhle nějak objevit.
Natočil jsi několik sólových alb a některá z nich se špatně shání, jsou vyprodaná. Dočkáme se nějakých reedic?
Stoprocentně. Ve Státech je tendence to udržovat, tam to žije. Navíc, teď jsou na internetu iTunes, tam už ty skladby budou pořád. Firma, která mi vydala cédéčko Strings and Wings, už některá cédéčka přestala znovu vydávat, tak já už jsem v procesu, že to vydám zase u jiné. Bohužel jsou to často rozhodnutí různých velkých byznysových šéfů, které člověk ani nezná a kteří se rozhodnou, že teď se budou zaměřovat zase na něco jiného.
Co chystáš do budoucna?
Teď už jsem dlouho nic nevydal, ale ne proto, že bych spal, ale hodně jsem spolupracoval s ostatními hráči. Na mých webových stránkách je výčet všech cédéček, na kterých jsem spolupracoval, někdy jenom jako hráč na různé nástroje, někdy jako spoluproducent. Taky jsem se hodně věnoval těm dechovým nástrojům, zjišťoval jsem, jaké vůbec jsou a jak se na ně hraje a tak. V současné době mám roztočená tři cédéčka. Jednak cédéčko vlastních věcí na dechové nástroje s doprovodem kytary, potom cédéčko, které už je skoro hotové, se spoluhráčem na klávesy, který je z Ostravy, ale bydlí v Oregonu, jmenuje se Leoš Černoušek (v USA známý pod jménem Leo Chern, pozn. red.) – to jsou věci lidové české, moravské a slovenské, ale zpívané a hrané na mandolínu, píšťalky a klávesy. A příští týden začnu dělat na cédéčku s cimbálovkou. Budu tam hrát na lidové píšťaly – fujaru, koncovku, dvojačku a pastýřskou píšťalku a bude k tomu hrát cimbálka. Na to se strašně moc těším.
Tak ať se ti vydaří nejen všechny tyhle projekty, ale i veškerá budoucí činnost. A moc děkuju, že sis udělal čas na tenhle rozhovor.
Potěšení na mé straně.
