„Za všechno může hudba," zpívá Romana Tomášková v předposlední písni prvního alba své domovské kapely. Stíhá se přitom doprovázet na baskytaru, kytaru, djembe a flétnu. Právě tato píseň by mohla být jedním z klíčů pro pochopení příjemného CD Na štěstí sáhnout: skvěle zvládnutý zpěv, netuctová melodie, propracované aranže, ale poněkud plytký, nekomplikovaný text.
I když je Toman a lesní panna trio, ve skutečnosti se spíše jedná o Romaninu doprovodnou kapelu. Při vší úctě ke klávesám Pavla Tomana a ke kytarovým sólům Mirky Králové totiž slečna kapelnice obstarala většinu práce sama. Z alba je zřetelné, že kapela stojí především na jejím tvůrčím přetlaku, zatímco zbylí dva členové jí pouze kryjí záda. Přesto i oni mají tvůrčí a interpretační ambice a možná by nebylo na škodu (pro větší pestrost desky), kdyby si vybojovali více prostoru. Pavlova zhudebněná báseň Karla Hlaváčka (Hrál kdosi na hoboj) vůbec není špatná a Mirčin sólový kousek Na cestě do země zaslíbené považuji za vůbec nejlepší píseň alba (možná i díky autorskému přispění zkušeného Petra Merxbauera ze Strašlivé podívané).
Ale pojďme zpátky k Romaniným písním. To hlavní jsem naznačil v úvodním odstavci. Dívka, která svou (v dobrém slova smyslu) posedlost hudbou vyzpívává v několika písních (Kdo za to může?, Neposedná nebo Symfonie „Život" s textem Zdeňka Jandíka), opravdu zvládá nahrát několik nástrojů (v čele samozřejmě s výbornou basou), umí zpívat a dokáže složit snadnou zapamatovatelnou a přitom nevšední melodii. Kromě toho do kontextu alba vkusně zapracuje dvě irské lidové balady.
Hlavní problém je podle mne v textech. Například druhou sloku písně Kdo za to může? („Báječné nástrahy / do svých sítí pevných sítí / mi vytrvale lákáš / sebelepší nápady / hoří jiskrou nezabíraj / pokaždé říkáš") čtu stále dokola a přesto si nejsem jistý, zda jsem její syntax pochopil. Z očí do očí (jinak moc příjemná písnička) je ukázkou toho, jak se dá jedno souvětí opsat dvěma dlouhými slokami s řadou zbytečně se opakujících motivů. Trochu větší textařské ambice autorka měla v úvodní Na štěstí sáhnout, avšak i zde je patrná jistá bezradnost (vycpávkové „zloba není nutná" apod.). Několik epických textů zní v tomto kontextu jako příjemné oživení – povedené jsou zejména Pověst z Kašperských Hor nebo Růže, i když ani v nich drobné kostrbatosti nechybějí. Epická je také Balada, snad zamýšlená jako nápodoba námořnických balad z britských ostrovů. Zde mi však trochu vadí opakování jako „bouři zlou, bouři zlou" a především aranže, které podle mne neodpovídají textu (popový zvuk syntezátoru zní rušivě).
Zatímco časté využívání kláves nepovažuji za příliš šťastné, přidat by „Tomani" mohli ve vícehlasech. Například dívčí dvojhlas v Na cestě do země zaslíbené i Romanin doprovodný vokál v Hrál kdosi na hoboj jsou velmi pěkné a podobně by kapela mohla vyzdobit i další písně.
Na závěr je třeba ocenit, že si trio s albem poradilo zcela bez hostů a že si dalo záležet i na výpravnosti obalu. I když nejde o žádný nadstandard, bohužel stále není obvyklé, aby amatérská folková skupina uvedla v bookletu všechny texty a podrobné údaje o interpretaci a dala si tak záležet i na grafice. Moc pěkný je mimochodem ten slon na titulní straně (podobnost se slonem v logu nahrávacího studia Jumbo je čistě náhodná).
Toman a lesní panna: NA ŠTĚSTÍ SÁHNOUT, Jumbo 2005, 45:28
Na štěstí sáhnout, Pověst z Kašperských Hor, Metronom, Růže, Symfonie „Život", Hříšná, Martin s Haničkou, Na cestě do země zaslíbené, Neposedná, Kdyby se…, Balada, Z očí do očí, Hrál kdosi na hoboj, Kdo za to může?, Z očí do očí
