Na CD je hned od prvních tónů znát, že Míšu Leichta prostě bavilo shromáždit svoje písničky, které se nevejdou do žádné dosavadní známé Míšovy škatulky a natočit si je. Že nebyl nikým a ničím nucen, ani sám sebou. Ani neměl touhu nějak experimentovat, přinášet nějaké nečekané posuny kamsi nebo zásadní kroky. A když se nic takového nechce a chce se jen prostě hrát, pak z toho vzejde právě taková deska, jaká se mi točí v přehrávači. Nezařaditelná, a přesto pevně postavená v muzice, kterou Míša Leicht dělá s Copem. Moderní a přitom kytarově i jakoby „direstraitovsky" úsporná. Poučená tím, co se v hudbě v minulých desetiletích událo. A co mě překvapilo nejvíc – civilní a umírněná ve zpěvu a v textech obsahově vypravěčsky důvěrná. Jakoby M.Leicht, vždycky tolik výrazný na pódiu, chtěl ukázat, že za tím „vnějškovým drivem" je hlubší vnitřní základ. A proto zpívá tak, aby se posluchač mohl soustředit nejen na melodii písničky, ale zejména na obsah textu. Ostatně, i samotné názvy písní jsou jakoby přesně cíleny – jedno- nanejvýše dvouslovné. Nebo že by to „výrazové usazení" souviselo i s kalendářem? (jsme s ML stejný ročník, kéž by takhle zrály i moje recenze… )
Ale – a to bude ono – nejvíce jsem myslel při poslechu desky Míši Leichta na Marka Knopflera, a to hned od první písničky – Lump. Ta další, Dost času nebo Zbejvá jsou trošku instrumentačně tvrdší, o to více vynikne Míšův zpěv – nenechá se strhnout a od melodie si udržuje odstup. Bonnie a Bert či Modrý chlapi se blíží vypravěčskému stylu J.Cashe i tématickému okruhu jeho písní – příběhy z hranice mezi zákonem a spravedlností. Titulní píseň je navíc ukázkou úspornosti, která vystupňuje výsledný efekt. Pomalejší Nástrahy se na druhou stranu jen tak tak vyhnuly Smolíkovské kýčovitosti, Svědomí pak burianovské blábolivosti – ale nakonec to dobře dopadlo. Nechybí umírněná verze blues – umírněná hudebně, tématicky bluesová stoprocentně (Prachy). V běhu nebo Pražce jsou ale zase zpátky u Dire Straits.
Když se mi CD dostávalo do ruky za jiným než recenzním účelem, bylo s mírným upozorněním – „opatrně s výběrem písní" a já čekal něco jako nářez. Po prvním poslechu bych ale vybral asi všechno – znalce hudebních kontextů Míša potěší, laiky zaujme. Nějak se mi zatím nikdy nechtělo jít na koncert sólisty Míši Leichta, vždycky jsem chodil na něj s Copem. Teď se musím vypravit i na nějaké jeho sólové vystoupení. A vám doporučuji totéž. No a tu desku samozřejmě taky. Z této strany nečekaný vrchol sezóny.
Míša Leicht: Je to dobrý… nebe je modrý Good day rec., 2006, 35,28 **********
Lump, Dost času, Je to dobrý, Nástrahy, Bonnie a Bert, Prachy, V běhu, Modrý chlapi, Pražce, Svědomí, Zbejvá, Nalejvej.
