Fenomenální živel jménem Nohavica

Na koncert Jarka Nohavici jsem se dostal naposled před (přibližně) osmi lety. Co se od té doby změnilo? Dokáže ještě jeden z mála mediálně známých folkařů vystupovat jako obyčejný člověk? Nebudu z něj mít stejně podivný pocit, jako například z Romana Horkého? Takové a podobné otázky mi běžely hlavou cestou na jeden z koncertů turné Pod širým nebem. Jel jsem na koncert do Jindřichova Hradce v památný den 21. srpna, hodně jsem se těšil a trošku bál…

Začátek koncertu na nádvoří hradu a zámku v Jindřichově Hradci byl naplánován na 21. hodinu, ale ti, kteří si nepospíšili a nevyužili možnost zaujmout svá místa v 19:30, již ve valné většině museli vzít zavděk místy k stání. Nevím, jaká je kapacita nádvoří, ale půl hodiny před začátkem koncertu již bylo zaplněno tak, jak například z festivalu Folková růže nepamatuji.

Když už jsem se o Folkové růži zmínil, neubráním se několika srovnání. A to navzdory faktu, že ten festival mám rád a vím, že výsledek je vždy věcí diváckého zájmu, a tím i peněz.

Přestože se k večeru nad Jindřichovým Hradcem ošklivě zatáhlo a před začátkem koncertu spadlo i pár dešťových kapek (asi aby se na nádvoří neprášilo), pár minut před začátkem se na nebi objevila první hvězda, pak další, a pak už jich bylo nepočítaně. Úderem deváté večerní se na nádvoří zhaslo, rozsvítilo se na pódiu a vyšla hvězda pro ten večer v Jindřichově Hradci největší – Jarek Nohavica.

Přišel, pomyslně objal své publikum a od té vteřinky byli všichni naprosto jeho. Vzal kytaru, zazněl první tón písničky Spatřil jsem kometu, a až na pár fotografie chtivých (k tomu se za chvíli vrátím) se nikdo ani nepohnul, dýchalo se jen tak z nutnosti a publikum jako jeden muž (a žena) zpívalo, že byla jak reliéf… To vše dokresleno nádherně červeně nasvícenými arkádami.

A jsem u srovnání prvního. Na Folkové růži jsou arkády rozsvíceny. Prostě se rozsvítí bílá světla, která tam jsou běžně k dispozici a je to. Vypadá to hezky, ale když má člověk srovnání a vidí, jak pomohou náladě písniček světla červená, modrá, zelená… Těch pár reflektorů by přeci zas tolik nestálo a výsledek je opravdu "nebe a dudy".

Pokud teď čekáte, že vám předložím playlist koncertu a jednotlivé písničky okomentuju, asi vás zklamu. Už nevím ani to, která byla druhá. A prudit v té atmosféře s poznámkovým blokem mi přišlo nepatřičné, přestože jsem si ho tentokrát nezapomněl. Ale jsou písničky, které mi utkvěly v hlavě víc, než ty ostatní. Například Plebs blues. Najednou byla tma i na pódiu, jen bílý kužel světla a v něm Jarkova silueta. To pak nevnímáte, kdo vám to zpívá, to vidíte toho soustružníka, co kroutí šroubky, to malé (bouřící se) děladlo...

Ale nemyslete si, že byl celý koncert složen z vážných písniček. Kdepak, to by nebyl ten Jarek, kterého známe. Srandiček a blbůstek zaznělo během večera taky dost a mnohahlasý sbor si zpíval, že tan tan tan, orangutan, tan tan tan na propan-butan, nebo jsme najednou snad všichni chtěli být pasáčky krav. O bloku sprostonárodním ani nemluvě. I v těchto "pakárnách" podpořila náladu písniček světla. Například tu, jak šel Franta Šiška do Milionáře. Ani jsem netušil, že reflektory umí přesně tu modrou barvu, kterou vyzařuje televizní obrazovka.

Dalším hodně silným momentem bylo nahrávání historické písničky na druhé Jarkovo "internetové album". Pro Jindřichův Hradec vybral Jarek Legendu o sv. Václavu a jeho krutém bratru Boleslavovi a poprosil o společný zpěv refrénu. Léta jsem tuhle písničku neslyšel, ale přesto jsem najednou věděl, že jí znám slovo od slova a také jsem si jí s umělcem celou zazpíval. A nebyl jsem zdaleka sám. A ti, kteří ji neznali, se také nespokojili s refrénem, ale od druhé sloky si zpívali i to "kirili jé, kirili já-á". Možná i Jarek byl tou odezvou trošku překvapen. Písničku si můžete stáhnout ZDE.

Slíbil jsem, že se ještě vrátím k těm, co chodí na koncerty vybaveni fotoaparátem s bleskem a i přes prosbu vytištěnou na každé vstupence fotí a fotí. Tím se sice vrátím skoro až na začátek koncertu, ale to snad nevadí. Prvních několik písniček Jarek jakoby ani nevnímal, že tam jsou a že svými blesky trošku kazí atmosféru. Ale pak mezi dvěma písněmi se omluvil publiku, že si musí cosi vyřídit a mluvil "jen k fotografům". Nabídl jim několik póz, ať si ho v klidu vyfotí a pak "dají pokoj". A zabralo to. I když i tady měl Jarek pravdu, když tvrdil, že mezi diváky je určitě alespoň jeden Tatar, který česky nerozumí… Teď ještě pořídit na koncerty rušičky mobilních telefonů, protože ta paní, co seděla skoro v první řadě a během 150 minut koncertu asi 15x běžela kamsi dozadu s blikajícím telefonem… nu, radši to nebudu komentovat.
I u tohoto článku jsou fotografie z koncertu. Ty ale nafotil fotograf k tomu povolaný a v původní velikosti je najdete na www.nohavica.cz, odkud jsem je převzal.

Silných momentů bylo moc. Když jsem dnes chviličku s Jarkem mluvil, ptal se mě, jestli mi koncert nepřišel dlouhý, když trval dvě a půl hodiny. Nepřišel. Vždyť se nedostalo na Darmoděje, Ještě mi scházíš, Fotbal, Myš na konci léta, Bláznivou Markétu… a mnoho dalších. I čtyřhodinový koncert by byl asi málo.

I sebelepší písničkář by se ale špatně poslouchal, nebýt lidí, kteří s ním spolupracují. Nechal jsem si je sice až téměř na závěr článku, ale musím. Musím poděkovat Jakubu Lisovi za výborný zvuk.

A tady je srovnání druhé. Nemyslím si, že by zvukař Folkové růže Jan Friedl byl špatný zvukař. Ale čím to je, že při Růži se každý zvuk odráží ode zdi za publikem a dělá ošklivou ozvěnu a na Nohavicovi se tohle nedělo? Mám soukromou teorii, že to bude možná umístěním reprobeden. Jakub Lis je zavěsil na konstrukci pódia a trošku je naklonil k zemi, takže zvuk nešel přímo do zdi. Což ovšem na Růži zvukař udělat nemůže – konstrukce se střechou se na tři dny festivalu nestaví. Na jeden večer Jarka Nohavici ano.

Dále musím a chci poděkovat Pavlu Konečnému za již několikrát zmiňovaná světla. Zdaleka jsem nepopsal všechny nálady, které pomohl v písničkách vyvolat. Například Mikymauz byl nasvícen nepopsatelně.

Vrátím se na samý začátek svého článku. Na většinu svých otázek jsem našel odpovědi. A jsou to odpovědi potěšující. Jarek Nohavica je stále ten písničkář s kytarou a heligonkou. Pořád ho hraní baví a i když má koncert připraven, nebojí se zahrát písničku podle své nálady. Pravda, obklopil se kvalitním štábem a kvalitní technikou, ale také obojí využívá tak, že to prospívá jemu, písničkám i publiku. Publiku, kterého si nesmírně váží, a které si nedovolí odbýt jako některé rádobyhvězdy.

I po 150 minutách hraní a povídání si publikum vytleskalo přídavek. Jak jinak. A možná by jich chtělo i víc. Jenže Jarek si vzal mikrofon a, podbarven jen citlivými světly, zazpíval (mě zatím neznámou) písničku Anděl strážný. Velice silná, osobní výpovědí znásobená písnička, po které již nešlo dodat ani slovo, ani notu. Jen se tiše zvednout, odejít domů a ještě dlouho na ten večer vzpomínat. Bude to příjemné vzpomínání.