Na rozdíl od svého mentora Tourého nehraje Bocoum na elektrickou, ale pouze na akustickou kytaru. V kapele ho dále doplňuje druhá kytara, africké jednostrunné housle zvané njarka a taktéž jednostrunná kytara njurkle. Rytmickou sekci tvoří baskytara a calabash – polokoule z dýně, na níž se hraje paličkami. Rytmus v této hudbě je nepřetržitý, málo se měnící a hypnotický.
Ani tóniny písní se příliš nemění a muzikanti si často vystačí, podobně jako již zmínění Hooker nebo Hopkins, s jedním akordem. Do své hudby se totálně ponoří, tančí a kývají se do rytmu, a častá radost ze hry vyvolává na jejich tvářích úsměvy. Na pódiu se neustále něco děje, zejména mezi sebou jednotliví hráči vytvářejí hudební i pohybové interakce, při nichž nešetří energií. Texty v domorodých jazycích, jimž český posluchač bohužel většinou nemůže rozumět (občas pomůže znalost francouzštiny), tu také hrají důležitou úlohu. Obsahují poselství duchovní i morální o úctě ke stáří, nutnosti pracovat a žít v míru, a občas se objeví i muslimské motivy.
Zpočátku poměrně vlažné publikum ani zdaleka ne plného Lucerna Baru se postupně pulzujícím rytmům Bocoumovy kapely poddalo, s hudebníky tančilo a tleskalo do rytmu. Závěr patřil písni, v níž se všichni hráči vystřídali v sólech a postupně odcházeli, až na pódiu zůstal pouze perkusista, kterému se dostalo obrovského aplausu.
Hned druhý den po Afelu Bocoumovi se konal koncert jiné africké kapely v Baráčnické rychtě. Z Beninu do Prahy zavítala dechovka Gangbé Brass Band vzniklá v roce 1994. Českému posluchači uvyklému na různé Vlachovky a Ořechovky možná při slově „dechovka" naskočí přinejmenším husí kůže, ovšem tady se jednalo o dechovku zcela jiného kalibru. Beninští muzikanti propagují tradiční hudbu své země, do níž přimíchali ingredience jazzových harmonií. V letech 1994-97 působili hlavně v Beninu, ale v roce 1999 se vydali na mezinárodní turné. Od roku 2001 spolupracují s nahrávací společností Contre Jour, u níž jim vyšla alba Togbé a Whendo.
Koncert v Baráčnické rychtě zahájil hráč na bubínek, k němuž se postupně přidávali ostatní, až vytvořili úctyhodné desetičlenné těleso sestávající ze tří hráčů na perkusní nástroje, několika trumpetistů, pozounistů, jednoho saxofonisty a hráče na suzafon, který tu zastával funkci basy. I jim chvíli trvalo, než dostali usedlé české publikum na parket, ale při jejich rytmech se zkrátka sedět nedalo. Na rozdíl od malijských hudebníků měla jejich muzika polyrytmický charakter. Rytmus se často měnil a občas evropskému uchu připadalo, že to, co hrají bubny, vůbec nesouvisí s rytmem zpěvu. Jindy se zase mohlo zdát, že tu hraje nějaká kubánská kapela. Celé vystoupení bylo také velkou show – pestře odění muzikanti se neustále pohybovali po pódiu, jak hudba kulminovala, tak se dechaři sešikovali a zase se vraceli na svá místa, nebo vystupovali do popředí jednotliví sólisté.
Důležité tu nejsou jen rytmy a velice chytré aranže dechových nástrojů (nikde jsem bohužel nevyčetl, kdo je vytváří), ale i vokály – došlo i na zpěv a capella. Texty se často dotýkají politické situace, vyzývají Afričany, aby neztráceli svou hrdost, nebo pojednávají o lásce či víře v Boha. Stejně tak tvoří repertoár Gangbé Brass Bandu samozřejmě instrumentální skladby. Jejich vystoupení v Baráčnické rychtě dokázalo nejen to, že africká kultura má co nabídnout světu, ale možná změnilo náhled leckterého posluchače na žánr zvaný dechovka – slovo, které je u nás často vyslovováno s despektem.
Oba dva koncerty byly sice rozsahem malé, ale svým uměleckým významem rozhodně předčily různé mega-akce ve sportovních halách. Divákům ukázaly, jak rozmanitá může být hudba z různých zemí černého kontinentu, k němuž se západní hudebníci obraceli a stále častěji obracejí pro inspiraci. Doufejme, že budeme mít v budoucnu možnost tyto i jiné africké muzikanty v Čechách opět přivítat a že snad účast publika bude větší. Vás všech, co jdete raději za horentní sumy na Madonnu, je mi upřímně líto.
