Obal nového alba Věřím svým snům představuje Věru Martinovou jako známou „první dámu české country music", jak praví jedno hodně staré klišé. Přes všechny žánrové kotrmelce, které zpěvačka během své více než dvacetileté kariéry prodělala, se však nyní dopracovala k sice nenáročným, ale příjemným folkovým aranžím. Po odbočce s rozjuchaným albem Slunci je to jedno (2001) na novince zpěvačka navazuje na své nejlepší kolekce Zvláštní způsoby (1996) a Příběhy (1998).
Přibližně v době, kdy vznikala obě zmíněná folková alba, u nás pravidelně koncertoval anglický písničkář Jamie Marshall. Na českých pódiích se objevuje dodnes a právě on stál za novým žánrovým přerodem Věry Martinové. Spolu se zpěvačkou desku produkoval, je autorem podstatné části skladeb, značnou část alba aranžoval a nahrál akustickou kytaru do některých skladeb. Minimálně stejně zajímavé je však angažování dvou osobností současné mladé jazzové scény, manželů Patrika a Beaty Hlavenkových (skupiny S'aight a Open Sextet). Zatímco Beatino piano je v některých písní možná ještě důležitější než kytara, Patrik ve skladbě Souznění dokazuje, že umí napsat solidní melodickou písničku.
Právě příjemné melodie jsou jedním z největších pozitiv alba, které jinak máločím překvapí. Pečlivá výslovnost a texty s příběhy jsou další atributy, na které by snad mohlo zpěvaččino tradiční publikum slyšet, když už jim z písní mizí countrypopové aranže. Náznaků country je zde opravdu jen pomálu: úvodní svižná Pod sluneční bránou (která se právě svým tempem většině alba vymyká), balady Že tu stával dům a Prsten a opět rychlejší Zlato nech mě. Dokonce bych řekl, že díky Patrikovi a Beatě jsou na albu o málo četnější jazzové prvky (Kristýna, Soukromý nebe, Věřím svým snům, Souznění, Patřím jinam).
Pokud jde o texty alba, je třeba ocenit několik pokusů o epiku: Kristýna (Pavlína Jíšová) nebo Lán (Tomáš Choura). V textech však vadí občasné kostrbatosti – „Svůj ateliér o patro výš už má / v něm maluje svět jiný, než nám se zdá" (Kristýna) – nebo až příliš konstruované obrazy: „Jak ploutve ryb bdí měsíční svit" (Tančírna Svět). Celkově jsou texty alba spíše nekonfliktní a nijak zvlášť nevybočují z folkového průměru.
Jak už jsem naznačil, většina skladeb se nese v poklidném (až pomalém) tempu. Nepovažuji to jako posluchač za překážku, avšak třeba Souznění bych si dokázal představit o něco živelnější. Jistá gradace je cítit v pěkně zaranžovaném Prstenu, ale i zde by si doprovodná kapela mohla dovolit víc.
Celkově by se o novém albu Věry Martinové dalo napsal: příjemná deska, která ničím neurazí, ale také ničím nepřekvapí. Vkusné aranže, jednoduché zpěvné melodie, nedostatek odvahy vzepřít se některým klišé žánru. Zapojení jazzových muzikantů je dobrý nápad, ale i zde vidím cestu k „přitvrzení" tohoto trendu. Já vím, třeba by to zpěvačce vzalo tradiční posluchače. Jenže ti přece stejně stále chtějí poslouchat Malý dům nad skálou a na nové písničky možná ani nejsou zvědaví.
Věra Martinová: Věřím svým snům; Popron Music 2006; 47:10
Pod sluneční bránou; Že tu stával dům; Kristýna; Soukromý nebe; Věřím svým snům; Patřím jinam; Prsten; Tančírna Svět; Lán; Souznění; Zlato nech mě; Hora ledová; Until I Hear It From You
